Vivat academia!

V řadě zasloužilých veteránů listopadového převratu patří a bude patřit čestné místo tehdejším studentům, respektive těm, které události vyzvedly na přední místa. Bylo by nepochybně absurdní studentům jejich podíl na povalení režimu upírat, stejně jako je ovšem absurdní jejich podíl přeceňovat. Sehráli svou důležitou roli, třeba už jen tím, že dodali tehdejšímu pohybu potřebný kolorit mládí, podobně jako herci mu dodali televizně známé tváře. Mluvit však o jakémsi kolektivním „studentstvu“, které se jako jeden muž vzepřelo komunistickému režimu, je zavádějící až kýčovité. Poměry byly natolik zralé k zhroucení, že se musel najít někdo, kdo do nich nakonec strčí. Už tak bylo československé zdržení trapné. Fráze o „studentské revoluci“ patří k těm snesitelnějším stereotypům, které o zhroucení zbankrotovaného režimu vznikly. Přesto je to klišé, které snad stojí za to několika disharmonickými tóny narušit.

Hurá na hory

Vysokoškoláci patřili ještě na konci osmdesátých let k „probuzenějším“ složkám obyvatelstva pouze relativně. Samozřejmě, že díky svému biologickému věku a díky tomu, že na ně dosud nedoléhaly běžné materiální starosti, disponovali větší flexibilitou než jejich rodiče. O nějakém duchu neposlušnosti nebo dokonce vzpoury se však dá těžko mluvit. Ještě v posledních totalitních letech vládla na vysokých školách (snad se specifickou výjimkou uměleckých škol) ospalá nálada všeobecného konformismu a nezájmu o jiné věci než o ty bezprostředně…