Muzikanti z ostrova Rozkladu

Před čtyřmi týdny převzal v Berlíně na WOMEXu, světovém veletrhu world music, zvláštní ocenění londýnský producent Nick Gold. Jeho projekt, v němž staré havanské muzikanty doprovodil Ry Cooder, prolomil všechny hranice prodeje, na něž je etnická hudba zvyklá. Vedle pěti milionů prodaných exemplářů album Buena Vista Social Club (1997) utrhlo také celosvětovou lavinu zájmu o kubánskou hudbu, která se odrazila v nespočtu alb i ve filmovém dokumentu režiséra Wima Wenderse. Zatímco u nás se o tom všem ví jaksi bokem, ve světě už obrátili na další stranu. Za poslední tři roky již prosté objevování sonu, rumby či bolera hudebním progresivistům zevšednělo. Nyní nastává to, co se před časem přihodilo tradiční židovské hudbě a ještě před ní rocku a jazzu: karibská hudební kultura se stává východiskem pro autorské projekty a koncepty. Už není prezentována pro svou etnickou odlišnost, ale jako silný, inspirativní pramen pro osobní poetiku. Na samotné Američany působí přitažlivě, že tak blízko nich může být místo, které jejich popkultura ještě nevzala ztečí. Dnes už čím dál zřetelněji tuší, že i na to dojde. Proto se Havana i zbytek ostrova staly cíli turistických nájezdů, jež z Kuby zároveň samy zvolna smývají to, za čím se tam jezdí. Strnulost a bezčasí „staré Havany“ zpřítomnil Buena Vista Social Club sugestivně: místo roztančené perkusivní rumby tu zněl především styl son, neuspěchané písně s kytarovým doprovodem a protihlasem sólové trumpety. Melancholii umocnilo podání…