De facto neexistující

Pražská návštěva čečenského ministra zahraničí Achmadova proběhla před týdnem zhruba tak nestandardně, jak se na reprezentanta nestandardního státu sluší. Nebyl přijat svým kolegou-ministrem, ale úředníkem ministerstva, podobně jako předtím ve Francii, a Rusko protestovalo, podobně jako vůči Francii. Nicméně domácí debata okolo celé věci pomohla leccos osvětlit. Ukázkou je Klausův výrok v citaci Lidových novin (15. 11.): „Předseda sněmovny Václav Klaus přiznal, že to, co se děje v Čečensku, je hrozné. Odmítl ale způsob řešení, jakým je návštěva ministra zahraničí státu, který de facto ani neexistuje.“ Pozastavme se nad třemi body tohoto výroku. Vztahy s nestandardními státy, se státy, které „de facto ani neexistují“, představují skutečně problém. De facto neexistující Čínská republika na Tchaj-wanu u nás nemá ambasádu, ale jen obchodní zastupitelství (proč by ji také měla mít, když podle vlastních argumentů zastupuje jedinou Čínu, a tak čeká, až pekingští soudruzi vyklidí budovu v pražských Dejvicích, řekl by Henry Kissinger). De facto neexistující Tibet nemá ani to. Naproti tomu de facto neexistující palestinský stát má u nás velvyslanectví již od roku 1988. Setkáváme se tu nikoliv s dvojím, ale přinejmenším s trojím metrem. V praxi to dobře ilustrují mapy. Kdyby například Václav Havel navštívil k miléniu Svatou zemi a ocitl by se v Betlémě, mohl by si dovolit luxus virtuálního cestování: podle palestinské mapy by byl ve Státě Palestina (který zatím neexistuje), podle…