Blaho coby zákon

Téma českého fašismu a protektorátní kolaborace bylo dlouho zastřeno ideologickými konstrukcemi. Historik Tomáš Pasák (1933–1995) se začal touto ožehavou látkou zabývat už na počátku své badatelské dráhy v 60. letech, jeho základní díla však mohla vyjít vesměs až o třicet let později z pozůstalosti. V obsáhlé studii Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945 autor nepřichází s nijak převratným pojetím fašistů a kolaborantů, nespokojuje se však ani s jejich povšechným zavržením. U jednotlivých aktérů zkoumá motivace i důsledky jejich jednání, míru mravního úpadku, popřípadě snahu hrát dvojí hru, aby jistou vstřícností k nacistům ulehčili národu. Na rozdíl od jiných zemí zůstával český fašismus dlouho jen u slov a část jeho aktivistů se stala skutečně nebezpečná až za protektorátu, kdy snaživě spolupracovala s nacisty. U Pasáka opět nacházíme probarvenější scénu, než jakou skýtal zavedený obraz protektorátního dění, který vycházel především z pohledu londýnského či moskevského exilu. Autor se zdráhá povrchně moralizovat, zato důkladně popisuje realitu a ilustruje jejího ducha četnými dobovými citacemi. Těžištěm práce je sebrání, zpracování a uspořádání rozsáhlého materiálu, který podněcuje čtenáře k vlastnímu tázání. Závěry, k nimž dospívá sám autor, nejsou definitivní (lze u nich zaznamenat i jistý posun od přípravné studie zveřejněné v polovině 80. let, kdy musely aspoň v hrubých rysech odpovídat tehdejší ideologii), podstatnější však je výpověď samotné obnažované skutečnosti.

Leninský Mussolini

První kapitola pojímá fašismus jako mezinárodní jev, který v různých zemích získává specifické zvláštnosti. Zrodil se v březnu 1919 v Miláně, kde Mussolini vystoupil s radikálním programem, jenž předpokládal svržení krále a rozpuštění senátu, výrazné posílení státní moci, částečnou konfiskaci finančního kapitálu, kontrolu hospodářství korporativními radami, zemědělskou reformu a vyvlastnění církevních statků. Italští fašisté uchvátili moc v zemi během necelých čtyř let a jejich režim pak sloužil za vzor příznivcům „vlády silné ruky“ všude na světě. V Německu se roku 1923 pokusil o fašistický puč čtyřiadvacetiletý Adolf Hitler, setkal se však s nezdarem a na převzetí moci si musel devět let počkat. Fašistické rysy měly podle Pasáka i autokratické režimy na Pyrenejském poloostrově a v řadě států východní Evropy. Obecně je fašismus pro Pasáka především důsledkem poválečných hospodářských těžkostí. Radikalizace levice vyvolávala v konzervativních vrstvách strach z šíření leninského komunismu, a proto se rovněž radikalizovaly. Toto pojetí nahrává mýtu o krajní reakčnosti a pravicovosti fašismu, jenže už ve výchozím Mussoliniho programu rozpoznáváme levicový nádech lecčíms připomínající leninské revoluční požadavky. Nostalgii po starých národních impériích doplňovala ve fašistické ideologii hesla o pokroku a vskutku „reakční“, konzervativní hodnoty, jako je svědomí jedince a jeho odpovědnost za vlastní osud, fašistické režimy potlačovaly stejně jako komunisté. Poněkud rozdílný byl společenský segment, v němž komunisté a fašisté nalézali živnou půdu. „Avantgardou“ obou hnutí se stali bezohlední profesionální revolucionáři, kteří se v případě komunismu zaměřovali zejména na dělnické masy a na intelektuály, zatímco fašisté svou mnohem nejasnější ideologií strhávali nespokojence z nejrůznějších vrstev: chudým slibovali sociální spravedlnost, boháčům sociální smír, staromilcům pořádek a snílkům inženýrsky vyprojektované „šťastné zítřky“. Obě hnutí volala po solidaritě, jedno po třídní, druhé po národní, a obě měla i společného nepřítele: liberalismus. Komunisté jej napadali z levicových pozic, upevňovali však přitom režim, který připomínal zrůdnou karikaturu carismu. Fašisté na demokracii útočili zleva i zprava: podbízeli se sociálně slabým, ale zároveň hráli na city deklasovaných vrstev, které neobstály v soutěži s novodobými podnikavci.

Česká varianta

Pasák dělí politickou scénu v ČSR tradičně na levici a pravici, což vede k tomu, že hranice s extremismem jsou na obou pólech poněkud rozostřené. Paradoxně se tak do pozadí dostává významná anomálie, totiž že český fašismus byl na rozdíl od italského a německého ve svých počátcích opravdu výrazně konzervativní. Dělnické hnutí organizovaly v českých zemích vlivné socialistické strany, které zasedaly v parlamentu, a nalevo stál i Hrad, neformální, leč nejmocnější československé politické uskupení kolem prezidenta Masaryka a ministra zahraničí Beneše. Zárodečná fašistoidní hnutí si tak u nás svou opoziční platformu vymezovala hlavně proti socialistům a měla blízko k Národně demokratické straně v čele s Masarykovým protivníkem Karlem Kramářem, jenž byl mluvčím staré české buržoazie a klasického liberalismu. K obrazu nepřítele patřili samozřejmě komunisté, nikoli však už kapitalističtí „plutokraté“ ze západních demokracií, jimž ostatně národ vděčil za samostatnost. Jejich místo zaujali v duchu tradičního nacionalismu Němci. Požadavek české národní samostatnosti byl sice versailleskou smlouvou více než štědře uspokojen, jenže desítky let rozněcované vlastenecké emoce ve společnosti dosud přežívaly a žádaly si ukojení, jaké jim vstřícná politika Hradu k německé menšině neskýtala. Není náhodou, že k sympatizantům fašistů patřily zpočátku osobnosti nacionálně vyhraněné kultury, např. Alois Jirásek. Zrod českého fašismu byl spojen s protiněmeckými vášněmi, zjitřenými roku 1922 výbuchem smrduté bomby, kterou v pražském parlamentu odpálil německý nacionál Baeran, k jeho rozmachu došlo následujícího roku po zavraždění konzervativního předáka Aloise Rašína bývalým komunistou Šoupalem a nejvíc se rozmohl po nečekaném volebním úspěchu komunistů roku 1925, jimž scházelo jen půl procenta hlasů, aby se stali nejsilnější stranou. V letech 1926–1927 odhadovala policie počet organizovaných fašistů na více než 200 000, v následujících letech však hnutí zdiskreditovaly četné aféry a malicherné spory vůdců. Prospívalo pak především komunistům, kteří využívali antifašistických hesel k agitaci proti pravici, a to i demokratické. Pasák sice zařazuje do jedné kapitoly pravici s hakenkreuzlery a do druhé demokraty s komunisty, ale historické detaily, které uvádí, takové zjednodušení popírají - řada pravicových činitelů se od fašismu ostře distancovala a k nejhorlivějším hitlerovským aktivistům za protektorátu naopak patřili bývalí stoupenci komunistů (F. M. Mlčoch, E. Vajtauer) či Hradu (E. Moravec).

Vyděrači

Nástup Hitlera k moci českou pravici rozdělil. Pragmatická část (Beran, Preiss) doporučovala sbližování s Německem, zatímco idealisté (Kramář) varovali před německou rozpínavostí. Také mezi českými fašisty, vyznávajícími heslo „Blaho vlasti - zákon nejvyšší“, se stupňovaly protiněmecké nálady, zároveň se však začínala objevovat malá sdružení, jež sázela na Hitlera. Zvlášť ostře útočila na pravicovou vládu druhé republiky: „Vykradená republika dává dosti naděje Benešovým pozůstalým, že by se v krádeži, korupci, protekci a vyžírání mohlo pokračovat“ (časopis Pranýř). Štvanicemi na „benešovce“ a „židozednáře“ se snažili zalíbit Hitlerovi natolik, aby jim dopomohl k vedoucímu postavení v zemi. To však nezískali ani za okupace. Čelné osobnosti protihradní fašistické opozice (Gajda, Stříbrný) se stáhly do ústraní a do popředí se dostala směsice ambiciózních křiklounů a násilníků, které nacisté k správě země nikdy nepřipustili, využívali je však k vydírání protektorátní vlády a k „výchově“ české mládeže. Při poválečných retribučních procesech s fašisty a kolaboranty bylo vyneseno 713 rozsudků smrti, 741 osob dostalo doživotí a 19 888 obžalovaných v průměru deset let žaláře. Verdikty soudů podle Pasáka příliš podléhaly politické atmosféře doby a historik by prý měl pečlivě rozlišovat mezi loajalitou, aktivismem, programovou kolaborací, českým fašismem a českým nacismem. Pasák rozhodně odmítá názor, že by s nacisty kolaboroval celý národ. Valná část občanů tak či onak přežívala a chodila do práce, nutné je však rozpoznat meze existenčního minima, jejichž překročení teprve znamená aktivní podporu okupačního režimu. Kniha tak mimo jiné nabízí jistý způsob, jak pohlížet na komunistickou minulost, která se od té fašistické lišila především mírou pokrytectví. Další bádání by mělo více poodstoupit od pravolevých schémat a soustředit se na hranici, kde se bez ohledu na ideologická znaménka začínají vytrácet slušnost a tolerance.

Názorný výklad příčin zlaV bezmála třicetistránkovém doslovu k Pasákovu dílu si profesor Milan Nakonečný klade za cíl popsat psychologické podhoubí fašismu a jeho perspektivy. Fašismus lze podle něj nejpřípadněji definovat jeho antikomunismem, antiliberalismem, nacionalismem a agresivním aktivismem. Oslovuje zejména existenčně znejistělé vrstvy, které hledají viníka svých nesnází, cizorodého nepřítele, vůči kterému by mohly uplatnit nenávistnou agresivitu. Fašismus prý bude na politické scéně vždy přítomen: „Je to druh mentální dispozice, která bude aktivována hlubokou životní nespokojeností určitého typu lidí s určitými projevy společenského života.“ Podle profesora tedy jde o přirozený psychologický jev, neblahé jsou však okolnosti, které jej aktivují. „Celý polistopadový vývoj směřující k prohlubující se společenské patologii připravoval podmínky pro líheň neofašismu,“ píše a rozhořčuje se nad „zpackanou“ (str. 396) či „spackanou“ (str. 418) transformací, nad neviditelnou rukou trhu, „která byla neviditelná, zvláště když kradla“, nad „vychytralou a bezohlednou kastou mocipánů“ i nad „českým extrémním, patologicky intelektualizovaným liberalismem“. Fašismu je podle něj vlastní „divoký idealismus“ a víra v „absolutizované hodnoty“, je to „extrémní antiliberalismus“, jenže „současné demokracie jsou extrémně liberalistické“, což prý vede k rozkladu, jemuž se fašisté snaží zabránit. „Přímým výrobcem neofašismu“ je podle něj i komunismus, který „přežil díky své kágébácké a estébácké elitě“, ale hlavními viníky jsou „cikáni“ kvůli svému „nesympatickému image“, jehož příčinou je podle profesora „velký podíl na zločinnosti, odpor k práci a parazitní způsob života, nízká úroveň kulturního chování“. Hle, obraz nepřítele: liberálové, komunisté a cikáni. Zdá se, že se profesoru Nakonečnému v doslovu podařil husarský kousek, neboť fašistickou mentalitu nejen popsal, ale zároveň sám na sobě demonstroval.