Na rubu snů

Smysl literatury tkví mimo jiné v zachycení jedinečné lidské zkušenosti. Díky psanému slovu víme, jak žili, cítili, přemýšleli a vnímali svůj svět lidé odlišných epoch a civilizací, ale také, jaké zvláštnosti se honí v hlavách našich současníků a krajanů. Je-li však skupina lidí uvržena do krajní nesvobody a podřízena tuhému řádu, zkušenost jedinců ztrácí svou osobitost. Alexandr Solženicyn podal v Souostroví Gulag natolik obšírné a vyčerpávající svědectví o hrůzách sovětského vězeňství, že vzpomínky dalších obětí mohou jeho zkušenost pouze potvrzovat, sotva ji však podstatněji rozšíří. Toho si byl zřejmě vědom i Jacques Rossi, který v komunistických lágrech na Sibiři prožil dvacet let. Ve dvou knihách věnovaných gulagu nevsadil na jedinečnost vlastních prožitků, ale na osobitou koncepci. Jeho Encyklopedie gulagu (Bystrov, Praha 1999) je přísně faktografická. V následujících Útržcích životů (Paseka, Praha 1999) najdeme krátké beletristické texty o zvláštních osudech trestanců. Rossiho historky připomínají svou stručností a pádností anekdoty a zní z nich dokonce i jisté vnitřní veselí, ale prazvláštní. Gulag se tu jeví jako labyrint - cesty jeho obětí se rozcházejí a opět splývají nezbadatelným řízením vyšší moci, u níž nelze rozpoznat, zda sídlí v úřadovnách KGB, nebo v transcendentnu. I zde je věčně přítomná obludná brutalita systému, autor však naznačuje, že v utrpení existuje jistý mezník, kdy se sklíčenost mění v pobavené očekávání, jaké bizarní hrůzy člověku osud ještě přinese. Černý humor těží autor i z iluzí, které mezi jeho spoluvězni, vesměs bývalými stranickými funkcionáři, přežívaly ještě dlouhá léta po zatčení. Pro mnohé zůstával Stalin milovaným vůdcem a jeden byl dokonce přesvědčen, že cílem „velké čistky“ byl skvěle utajený transport nejspolehlivějších stranických kádrů na východ, kde měli v dokonalém přestrojení za vězně čekat, až je Stalin zmobilizuje proti Japoncům. Rossi pochází ze zámožné rodiny, mládí prožíval částečně ve Francii a částečně v Polsku, na školách udivoval mimořádným nadáním (mimo jiné ovládal deset cizích jazyků včetně hindú a čínštiny) a jako mnozí jiní intelektuálové podlehl koncem 20. let vábničce komunismu. V Moskvě se vyučil tajným agentem a několik let plnil v různých zemích Evropy úkoly Kominterny. V roce 1937 byl odvolán z válčícího Španělska a po návratu do Moskvy zatčen. V gulagu se ocitl osmadvacetiletý, svoboda jej čekala až po padesátce, na Západ se vrátil jednasedmdesátiletý roku 1980. Dnes je mu devadesát a žije v Paříži z té nejnižší sociální podpory. Gulag jej z revolučních iluzí dokonale vyléčil. V úvodním rozhovoru s překladatelem knihy Lubomírem Martínkem Rossi nijak nerozvádí, co vše ve službách Kominterny spáchal, své uvěznění však pokládá za celkem spravedlivý trest, který mu umožnil poznat děsivý rub krásných snů a zvučných frází. Hůř by se prý cítil, kdyby setrval v ideologické zaslepenosti a dál škodil svobodným společnostem. Postoj, který Rossi odvodil ze své vězeňské zkušenosti, je v tomto ohledu, zdá se, opravdu jedinečný.