Hana neboli Hanele

Zvěst o filmové adaptaci Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Karadžičové (z knihy Golet v údolí, 1937) vzbuzuje předem slibné očekávání: tímto literárním skvostem protéká silný spodní proud archaické mystiky - v obrazné rétorice jazyka i ve vzrušujícím starosvětském patosu námětu.

Nafilmované židovství

Karel Kachyňa (1924) a autorka scénáře Jana Dudková si ve filmu Hanele nepřipouštěli, že látka, byť v ději prostá (příběh židovské dívky, která se z lásky ke gójovi zříká ortodoxní víry), klade vůči zfilmování odpor a k adaptačnímu zkrocení požaduje tvůrčí zápas, třeba i vzdorný. Oni knihu naopak převyprávěli cestou nejmenšího odporu a obrazově ilustrovali. Úvodní idylická scenerie z dětství, kde malá Hanele v bílém mušelínu sní s otevřenýma očima na pastvinách a skotačí s kamarádkami v horské krajině, asociuje spíš než meditativně nazřený krajinný svéráz pohříchu reklamní klip. Hudba Petra Hapky, podporující tento obraz rutinně nasládlou melodií, zvážní až po neblahých zvratech v Šafarově rodině v táhlém lkavém zpěvu odvěkého židovského nářku. Estetika malebně propracovaných záběrů - bez ohledu na nespornou profesionalitu kamery (Petr Hojda) - podléhá sklonu k sebeopájení, a nutno žel dodat, že ke Kachyňově režijnímu uspokojení. Židovské náboženské rituály a obyčeje jsou spíš etnograficky zajímavě znázorněny a fotograficky atraktivně snímány než dramaticky prožity a procítěny. Věkovitý patriarcha Abram Šafar (Milan Lasica) ilustruje…