Chandra a country

O Východě se říká, že živoří přítomností a sní o budoucnosti. Západ žije budoucností a sní o přítomnosti. Rusko je podle stejné logiky zemí, která se ztotožnila se svým utrpením, Amerika naopak neumdlévá v touze po garantovaném štěstí. Zkrátka a dobře: oba hlavní představitelé Východu a Západu se k sobě mají asi jako voda a oheň. A z obou těchto materií uhnětl soubor pražského Divadla Na Zábradlí v režii Petra Lébla pozoruhodnou interpretaci Čechovova Strýčka Váni, v podtitulu zamerikanizovaného na Uncle Vanya. Sama postava Čechova poskytuje milovníkovi paradoxů zajímavé zpestření: přestože se v jeho případě jedná o nejzápadněji myslícího ruského klasika, jeho posmrtná maska prozrazuje značné tatarské rysy. Avšak ani taková informace nemění nic na příslovečném taktu, se kterým Čechov uchopoval teskné nálady svých postav a dodával jejich citovému strádání civilní vyznění. Ať již to jsou rezignující hrdinové jeho povídek, nebo stále osamělejší persony jeho her, vždy se u Čechova najde postava překračující příkopy mezi časovými i civilizačními pásmy. A ta pak ztělesňuje to, čemu Rusové říkají chandra a Američané blues. Ivan Vojnický alias strýček Váňa by ve své mutaci „uncle Vanyi“ mohl bez problému představovat předobraz kosmopolitního bluesmana. Taková transpozice by ovšem režiséra Lébla stěží uspokojila. Lébl jako příznivec jevištního překvapení a vykladač „vlastního“ Čechova sice v průběhu inscenace vysílá Váňu za velkou louži, avšak na místo skleslého blues jej…