Prezident na přechodu

Minulou sobotu prezident Václav Havel oznámil v rádiu, že se rozhodl pro „malou osobní revoluci“: napříště bude jezdit zásadně bez majáčku. Sníží se na úroveň řidičů, kteří vědí, co je slušnost, a nederou se před ostatní. Pro svůj krok má dva důvody. Majáčky čím dál víc vadí novinářům a také „obyčejným lidem“, kteří na něj vyplazují jazyk a kroutí hlavou, když je míjí pod modrým světlem. Českému prezidentovi záleží na tom, jak jej veřejnost vnímá. Po deseti letech se chce zříct jedné své mocenské výsady. Vnímá obyčejné řidiče, a tím se zásadně liší od desítek dalších ústavních činitelů. Ti vyhánějí druhé z cesty bez nejmenšího studu, že v nich vyvolávají pocit ponížení. Havel si asi vzpomněl na pocit bezmoci, který popsal v roce 1989 poté, co jej ke krajnici přitiskla bolševická houkající kolona. Občané nerozumějí papalášům, kteří si vynucují přednost. Kam spěchají, ptají se, co mají tak důležitého na práci? V celé zdejší politické agendě nevědí o ničem opravdu žhavém, co by se dalo přirovnat ke svistu sanitky, v níž zraněný člověk zápasí o přežití. Té uhnou rádi. Prezident si všiml bezmocně vyplazených jazyků a vzpomněl na své pocity v minulém režimu. Nechce vypadat jako nějaký Husák, v tom se od ostatních mocných oddělil. Po deseti letech se pomalu vrací k normalitě, ne však docela bez lítosti. V rozhlase vyjevil i důsledky nově objevené rovnosti: „Já stihnu polovinu věcí, co dělám, zanedbám bezpočet prezidentských povinností.“ Přece jen lituje výsady, na niž byl…