Ani bůh, ani antikrist

Politická hra má stejné náležitosti jako sportovní a zábavné hry. Aktéři vstupují na určitou hrací plochu, kde platí přísná pravidla. Každý hráč je jiný, vstupuje do hry s vlastní taktikou a strategií. Tu si šije na míru schopnostem svým i svých protihráčů. Sledovaným cílem je tu vítězství, maximalizace zisku. Jestliže původní taktika přestává přinášet žádoucí výsledky, je třeba pružně reagovat a adaptovat se na novou situaci. Schopnost pružně reagovat na měnící se podmínky je obecně vnímána jako něco přirozeného, potřebného, a nikoliv zapovězeného. Problém však nastává ve chvíli, kdy jako diváci-občané pozorujeme politickou hru. Pak jakoby nechceme vnímat, že za změnou taktiky té či oné strany se skrývají konkrétní skupinové a osobní zájmy. Reakce na nové návrhy je tudíž rozpačitá a nezřídka až hysterická, ať už ve smyslu jednostranného nadšení, či naopak rezolutního odsouzení. Na inovátora se potom hledí buď jako na antikrista, který svými návrhy znovu zjevuje svou zlou podstatu, nebo jako na boha, který nám ukazuje cestu z pekla ven. Tento úhel pohledu souvisí s falešnou projekcí ideálních přání do obrazu politické strany. Hráči politické soutěže tak vzbuzují v obecenstvu nereálná očekávání. Jestliže takové vidění světa převáží, zbývá málo prostoru pro komunikaci a kompromis. Nabízí se však méně ideologizovaný pohled na svět politiky. Zájmy veřejné neztělesňuje jediná strana. Ty se naopak vyhledávají ve složitém procesu soupeření a dialogu. Ani po zformování…