Extáze z gramofonu

Když se po prvním koncertě Björk u nás v roce 1995 vyjádřil nejmenovaný recenzent o jejím předskokanu DJovi Goldiem, že Goldie jen nudně předváděl, co všechno dovede jeho technická aparatura, mimoděk tak vyjádřil pocit mnoha lidí, kteří dodnes nepochopili podstatu taneční hudby. Přitom tato elektronická hudba se stala fenoménem nejen pro mladou generaci.

Praproudy za velkou louží

Proč se taneční hudbě říká taneční, když tančit se dá i na pop nebo na dechovku? Je to zjednodušující termín pro laiky, kteří se ještě nezačali orientovat v jejích jednotlivých stylech, ale už vědí, že nemůžou všemu říkat house, protože house je právě jen jedna z odnoží. Přesnější termín elektronická taneční hudba se snažil vymezit vůči stylu disko, ale nechtěl přijít o stěžejní charakteristiku: že je určen k tanci, a to hodně intenzivnímu. Tak intenzivnímu, až při něm člověk dosáhne silného vytržení, transu. Je jasné, že při pouštění od sebe oddělených písniček, kdy se střídají popové hvězdy jako Michael Jackson s Pet Shop Boys a Whitney Houstonovou, prokládáni upovídanými výlevy diskžokeje, by dosáhl vytržení jen opravdu oddaný fanoušek. Na elektronické party se tedy začalo postupovat od základu jinak: skladby zrychlily tempo, potlačily melodické linky a vypustily klasický postup sloka - refrén. Mluvení bylo vyhrazeno pouze rapperům a jejich poezii „života ulice“, nebo ragga MC, následovníkům Boba Marleyho přinášejícím rastafariánské poselství z Jamajky.…