Poslední premiér poválečné Jugoslávie (SFRJ) Ante Markovič se pokoušel zemi nacházející se v počáteční fázi rozpadu, která však stále ještě měla do značné míry zdravý ekonomický a průmyslový potenciál, ekonomicky transformovat. Jako recept navrhl privatizaci, konvertibilní měnu, otevírání se zahraničním investorům. Na celém území bývalé SFRJ došlo k ekonomickému boomu. Ten však měl velice krátké trvání, neboť začala válka a jednotlivé federální republiky vyhlašovaly nezávislost. Na konci roku 1991 byla za zprostředkování Itálie získána i Černá Hora pro plán mezinárodního společenství, podle něhož se měly všechny republiky navzájem uznat a následně utvořit volný svazek států. Černohorské vedení se nechala k souhlasu přimět slibem bohatých půjček a zahraničních investicí, které by, jak doufalo, vyřešily hospodářské problémy a pomohly vládě udržet sociální smír. Vzápětí však Černá Hora pod tlakem svého silnějšího spojence a patrona - Srbska - souhlas s dohodou odvolala.
Embargo
Černá Hora a Srbsko se pokoušely z Jugoslávie zachránit, co se dá, v naději, že pro sebe zachovají státoprávní kontinuitu Jugoslávie. S tímto cílem nakonec počátkem raku 1992, potřetí v tomto století, formují státní útvar s názvem Jugoslávie (Svazová republika Jugoslávie - SRJ). Oficiální moc v Černé Hoře byla v tamta období spojencem Miloševičova režimu v Srbsku a mlčky schvalovala Miloševičovu politiku vůči nesrbským národům bývalé Jugoslávie. Tato politika byla genocidní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
