Proč v Anglii prší

Jistá nesnášenlivost, která se u nás projevuje ve vztahu k některým sousedům, není cizí ani vyspělým demokratickým zemím. Odvěké napětí například vládne mezi Francouzi a Angličany. Z otevřených oken francouzských mateřských školek lze zaslechnout hrdinské písně připomínající dávná vojenská vítězství nad ostrovním nepřítelem, jakož i chmurné obavy z pohledu na nepřátelské loďstvo, jehož plachty se objevily na obzoru Lamanšského průlivu. Moderní doba tomuto archetypu nesmiřitelného soka sice odňala rozměr válečné hrozby, leč na vzájemné rivalitě podněcované historickými reminiscencemi tisíciletého konfliktního sousedství to pranic neubralo. Jen tak lze pochopit, proč například generál de Gaulle považoval za největší ponížení svého života závislost na Angličanech během válečného exilu v Londýně a později, už coby francouzský prezident, systematicky vetoval jakoukoliv snahu Velké Británie o přijetí do Evropského společenství (stalo se až v roce 1973, tři roky po jeho smrti). Premiérka Edith Cressonová zase na počátku 90. let přirovnala Angličany v souvislosti s jejich euroskepticismem k afektovaným homosexuálům.Francouzi rozhodně nepokládají za náhodu, že vlaky Eurostar spojující obě metropole podmořským tunelem přijíždějí na londýnské nádraží Waterloo. Zpoza Lamanšského průlivu se zase ozývají mediální narážky typu: „Francie korektně fungovala pouze v jednom období, a to v letech 1940–1944, kdy ji okupovali a spravovali Němci“ (Daily Mail).

Náruč venkova
…