Skořicové krámy + Sanatorium na věčnosti

Před první světovou válkou patřila Halič stejně jako české země k rakouskému Předlitavsku a Bruno Schulz (1892–1942), výtvarně nadaný syn kupce z městečka Drohobyč, byl v tomto smyslu naším krajanem. Ani mezi válkami se nám Drohobyč příliš nevzdálila, neboť se nacházela v sousedním Polsku, nějakých dvacet kilometrů od československých hranic. V září 1939 ji však stejně jako celou východní polovinu Polska po dohodě s Hitlerem anektoval Stalin a městečko dnes patří k Ukrajině. Dělí nás stovky kilometrů a dvojí státní hranice, ale i kdybychom tuto vzdálenost překonali, svět, který Bruno Schulz zachytil ve svých uhrančivých prózách, už dávno nenajdeme. Zanikl s miliony haličských Židů ve vyhlazovacích táborech. Teprve pak se začala západní veřejnost ve větší míře zajímat o zvláštní duchovní jiskření, jež prostupovalo zdánlivě zaostalé východoevropské „štetly“ (židovské části malých měst), a objevovat jejich kouzlo - ovšem už jen zprostředkovaně. Díky obrazům Marca Chagalla, románům Isaaca B. Singera, Buberovým či Wieselovým interpetacím chasidského náboženského myšlení a mnohým dalším pozoruhodným dílům (připomeňme ještě Devět bran Jiřího Langera) je zaniklý svět rekonstruován a zvěčněn alespoň v kulturní paměti lidstva. Bruno Schulz ovšem lyrickou představu o patriarchálním židovství východní Evropy problematizuje mnohoznačnými, často ironickými obrazy a zažitý svět přehodnocuje v duchu modernistické skepse a nechuti ke konvencím.

Výstřely do týla

Autor prožil šťastné dětství a jeho literární evokace mu zřejmě přinášely v pozdějších letech jistou útěchu. V rodném městě vystudoval reálné gymnázium, typický rakousko-uherský ústav, ve Lvově studoval architekturu, nedokončil ji však a odešel na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Zvláštní atmosféru frivolnosti, zla a erotického napětí, která tehdy prostupovala hlavní město říše, poznával jen krátce, neboť brzy onemocněl a vrátil se domů; dotyk města jej však poznamenal a v jeho literárním i výtvarném díle rezonuje Freudova psychoanalýza i Schieleho krutý erotismus. V té době už jeho otec umíral na rakovinu, rodina přišla o dům i obchod a po sebevraždě podnikavého bratra se o obživu musel starat Bruno, jenž praktickými schopnostmi nevynikal. Po válce učil dlouhá léta za mizerný plat jako suplent kreslení a ruční práce na gymnáziu, nyní už polském, a teprve roku 1936 získal titul profesora. To už byl v zasvěcených kulturních kruzích znám knihou Skořicové krámy z roku 1934, jež se setkala s příznivým ohlasem, ale žádný honorář autorovi nevynesla. Druhou a poslední knihu Sanatorium na věčnosti vydal Schulz v roce 1937, texty v ní obsažené však vesměs vznikly ve dvacátých letech ještě před Skořicovými krámy a autor se je odhodlal vydat teprve po úspěchu prvotiny.Po dvou letech sovětské vlády (1939–1941) se Drohobyče zmocnila německá vojska útočící na Sovětský svaz. Schulz působil v ghettu, jež tu vzniklo, jako knihovník v domově důchodců a pro gestapáka Felixe Landaua, který nad ním pro jeho výtvarné schopnosti držel ochrannou ruku, vytvářel nástěnné malby (pohádkovými motivy pomaloval i pokoj jeho dětí). Trpěl hladem, vyčerpáním, a především zoufalstvím z předtuchy, jaký osud nacisté Židům chystají. Mašinerie vyhlazovacích táborů se naplno rozjela v létě 1942, Schulze však osud dostihl ještě v jeho rodném městě. Během spontánní protižidovské razie jej 19. listopadu zastřelil na ulici gestapák, který svého kolegu Landaua neměl rád, a tak s gustem odpravil alespoň jeho chráněnce. Už měsíc platilo Himmlerovo dobrozdání určené Nejvyššímu soudu v Berlíně, že svévolné vraždy Židů, pokud je nemotivuje zištnost nebo sex, je nutno považovat za beztrestné.V době, kdy končil svět celého východoevropského židovského společenství, byl dvěma výstřely do týlu definitivně zničen i podivuhodný svět stvořený Schulzovým vnímáním, jeho pamětí, sněním, humorem a citovostí. Stopy po něm zůstaly ve dvou knihách kratších textů, které si autor před válkou vyvzdoroval na každodenním kantorském pachtění, aniž by příliš věřil svým literárním schopnostem a doufal v nějaký úspěch. Ukázalo se však, že jde o jedinečné dílo, a to hned v několika ohledech. Zastavme se u dvou. Pokud je vnímáme jako svědecký hlas ze zaniklého světa východoevropského židovství, cítíme, že Schulz sám se z jeho tradic vyděluje, nepatří k jeho komunitám, ale je moderně sám, a jestli někam přísluší, pak k polským expresionistickým modernistům, jako byli Gombrowicz či Witkiewicz. Nelíčí specifickou židovskou zkušenost, ale svoji vlastní, a jeho neobyčejná obrazotvornost se řine z podvědomí, kde nenalezneme národ, ale rodinu, zejména otce v četných přeludných podobách. Schulz vlastně ze štetlu „odešel“ a pozoruje jej zvenčí. Užasle, okouzleně i zděšeně se probírá vzpomínkami na dětství, jako by paměť byla kabinetem kuriozit, v němž se kupí bizarnosti, drobné hrůzy i zázraky, opřádající všední život v zastrčené haličské díře exotickým kouzlem. Učinil krok ze štetlu do moderního světa a teprve pak se ohlédl, zatímco takový Singer vytvořil své dílo z věčného nakročení a nedokročení. Stejně jako Kafkovi, který při procházkách po bulvárech a promenádách v místech asanovaného židovského města pociťoval nezničitelné ghetto v sobě, se i Schulzovi štetl stal niternou realitou, nikoli archiválií, ale hluboce prožitou a v nitru přetvořenou zkušeností.

Autenticita a imitace

Jedinečný je Bruno Schulz i jako spisovatel polského jazyka, potažmo jazyků slovanských. Nemilosrdný Witold Gombrowicz, který po válce šmahem zavrhl veškerou polskou literaturu, jej označil za spisovatele „úplně jiného druhu, vysoké třídy“. Duchovní život v Polsku Gombrowicz považoval za propastně nevyzrálý, literatura tam podle něj „obtáčela polský život jako svlačec“ anebo se povrchně chytala cizích vzorů, aby nezralost zamaskovala, a Gombrowicz se furiantsky a zoufale k této nezralosti a nevykvašenosti hlásil jako k jedinému opravdovému svérázu národní kultury. Bruno Schulz vlastně učinil něco podobného, když se s pařížskými vzory nevláčel po varšavských kavárnách, ale přebudoval v Paříž svého světa Drohobyč, v níž byla provinciálnost až neskutečně umocněna, a tím ozvláštněna.Slovanské národy někdejší podunajské monarchie sváděly boje za svou emancipaci zejména na literárním poli. Literatura pojímaná jako zbraň i jako útočiště národního bytí musela být „velká“, „významná“, a především jiná než literatura německá, jež v středoevropském prostředí dominovala. Bruno Schulz takové závazky zřejmě nepociťoval, svět jeho próz byl „ze všech stran vymezen Františkem Josefem I.“, před kterým „nebylo úniku. Vyrůstal všude na obzoru, vynořoval se za každým rohem, jeho všudypřítomný a nevyhnutelný profil uzavíral svět na klíč jako vězení“. Právě ono zmrtvělé rakousko-uherské dusno, zkostnatělost, pod níž bujely myšlenkové i erotické úlety, zdánlivý poklid plný napětí a zlověstných předzvěstí je substrátem jeho obraznosti. Podobně jako Musil, Broch či Roth patří i Schulz k pohrobkům mocnářství. Nestýská se mu po něm, necítí však potřebu pohřbívat.Schulzovi čeští vrstevníci obětovali středoevropskou autenticitu „pokroku“ a „světovosti“, vypomáhajíce si odlehlými vzory. Karel Čapek vpletl do svého díla podněty z Chestertona a Wellse jistě chytře a elegantně, Vančura imitoval humanistického ducha 16. století často s neodolatelným půvabem, o něco starší Hašek zčeštil Švejka natolik, že dokonale zastřel jeho legitimní původ z vídeňského Hanswursta, a o něco mladší Nezval se s nevšedním talentem rozezpíval skoro stejně dobře jako Apollinaire, přičemž denuncoval kolegu Halase, že podléhá vlivu rakouského, a tedy podezřelého básníka Trakla. Jisté návraty do střední Evropy se vším, co k ní patří, najdeme až v poslední čtvrtině 20. století u Ladislava Fukse a Bohumila Hrabala (Milan Kundera, zdá se, ji objevil až v Paříži). Právě Hrabal, kterého silně oslovilo nenápadné odeonské vydání Skořicových krámů v 60. letech, probudil v Čechách o Schulzovo dílo takový zájem, že nyní vychází už po třetí.

Bruno Schulz: Skořicové krámy, Dauphin, Praha 1999, přeložili Jana Jechová a Otakar Bartoš, doslov Otakar Bartoš, 1000 výtisků, 145 str., cena neuvedena.

Bruno Schulz: Sanatorium na věčnosti, Dauphin, Praha 1999, přeložili Otakar Bartoš, Erich Sojka, Vlasta Dvořáčková a Iveta Mikešová, 1000 výtisků, 295 str., cena neuvedena.