O jedné zmarněné příležitosti

Že je semaforská éra pryč, všichni vědí. Dokumentární seriál o Semaforu, který právě vysílá Česká televize, to potvrzuje až překvapivě. Ukazuje, jak nekonečně vzdáleni dávnému duchu jsou mnohé (ne všechny, jistě!) tehdejší hvězdičky divadla. Přeryvy, které přinesla doba, snad ale ještě víc vyzařuje sám seriál. Má vůbec něco společného s tím, co by rád portrétoval a znovuobjevoval, lze v něm cítit lehkost, jiskru, výpověď o podstatném skrze zábavu či odkrytí přehlédnuté poezie v životě a jazyce dneška?Semafor a jeho šlitrovská éra jsou pro mnohé v této zemi záležitostí opravdu osobní, iniciačním zážitkem z umění, mostem, který dokázal převést ke světu poezie i ty, kteří šli zprvu za hity, zábavou, půvabem Pilarové, komikou S+Š, prostě do divadelního kabaretu. Snad režisér Viktor Polesný a spoluautor Jiří Datel Novotný, dlouholetý člen Semaforu, přistupovali k seriálu pěti hodinovek také s tlukoucím srdcem - zabloudili v něm ale jak v labyrintu. Neschopnost pevně si cosi vymezit signalizuje už název celého seriálu: Semafor atd.! To je titul projektu, který je jedinečnou šancí zmapovat jednu podstatnou kapitolu domácí kultury tohoto století? Snaha oglosovat všechno a zároveň zahlcení materiálem vede k metodě „skok sem, skok tam“: filmaři v jednom kuse nechávají vzpomínat ty, kteří nemají co říct anebo to říkají zoufale rozvláčně, pro průměrnou historku dokážou obětovat čas kdejaké podružnosti. Občas něco vyzní jako přímé sebeztrapnění: Milan Drobný úlisně vzpomíná,…