Za vlády komunistů měly být z českého kulturního povědomí odsunuty osobnosti nejen profilové, bez kterých byla zdejší kultura jako vykostěná a otesaná, ale i postavy střední a malé, které jí však dodávají mízu a koření. U těch druhých to šlo samozřejmě snadněji. Mezeru po nich bylo možné lépe zaretušovat a i násilí na nich páchané nebylo tak nápadné, protože kdo by si pro ně pálil prsty? Přitom jejich celkový význam nebyl o nic menší než u těch velikánů, naopak často právě oni přnášeli to, bez čeho je kultura každého národa k ničemu: smysl pro čest a hodnotu charakteru. Jedním z nich byl rázovitý novinář, literát a bohém Michal Mareš (1893–1971), jedna z prvních, ne-li vůbec první oběť poúnorové justiční zvůle z řad českých spisovatelů.Obsáhlou životopisnou stať Pavla Koukala a výbor Marešových článků před časem otiskla Revolver Revue (č. 34). Jeho memoáry nazvané Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince, doplněné o výbor z článků uveřejňovaných v letech 1946–47 v Peroutkově Dnešku, nyní vydalo nakladatelství Prostor.
Dojatý profesor
Ti, kteří patří do generace hluboce poválečné, mohli na Marešovo jméno pravděpodobně poprvé narazit ve třetím díle Pamětí Václava Černého. Profesor ho na třech stranách (Atlantis, s. 320–22) portrétuje tak výraznými charakteristikami, že na něj čtenář už jen tak nezapomněl. Černý neměl ani slova uznání pro Marešovu literární tvorbu („od počátku svolně ochotný veršovec“), kterou přesvědčený socialista…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
