Mám dvě pistole

„Are you from Serbia?“ volá od kavárenského stolku muž v tmavých brýlích na dvojici mladých lidí s batohy, kteří zmateně zastavují. Co je zneklidnilo? Nejsme totiž někde na Západě, ale v černohorském městě Cetinje, v zemi, která dosud tvoří se Srbskem jeden stát - Svazovou republiku Jugoslávii. Citovaný výrok ukazuje, jak daleko postoupilo neporozumění mezi Černohorci a Srby. Srbština a černohorština jsou sice prakticky totožné, ale tady už Srbům prostě nikdo nerozumí. Nebo nechce rozumět.

Minomet, nebo počítač

Po celé Černé Hoře je cítit napětí. Země se rychle blíží k nezávislosti. Ti, co za samostatnost už deset let s velkými oběťmi bojují, to vítají. Ti druzí, kterých je méně a méně, si stále představují budoucnost ve svazku se Srbskem. Skutečnost jim ale nepřeje, a tak jsou stále nervóznější, frustrovanější. Cítí se zrazeni. Někteří rezignovali, ale jiní jsou ochotni případnou nezávislost přivítat se samopalem v ruce. Doufají, že jugoslávská armáda nebude stát stranou a pomůže jim.To ale Černohorcům vůbec nevadí. „Jugoslávská armáda? Té se bojíme asi jako tohohle komára,“ říká „komandant“ Bobo a ve svých prstech drtí nic netušící hmyz. Bobo je velitelem Černohorského osvobozeneckého hnutí, skupiny mužů a mladíků, kteří si o federální armádě myslí své. „To není armáda, to je obyčejná banda, která umí bojovat jen se ženami a dětmi. Jako v Bosně, jako v Kosovu.“ Bobo a jeho muži mají sice vlastní organizaci, ale volně spolupracují s policií…