Oko bez tíže

Svým posledním snímkem Hadí oči, uváděným v českých kinech, dosáhl režisér Brian De Palma bodu, k němuž směřoval celou svou předchozí tvorbou. Dovršil zde posun, který napověděla již Mission: Impossible (1996), a natočil konečně film, jehož hlavní postavou je sama kamera. Smysl De Palmova snímku leží jednoznačně mimo zápletku, která je pouze záminkou k ukázání odlišnosti Hadích očí od běžného thrilleru. Pohyb kamery zde neustále připomíná, že ve filmu není zápletka totéž co děj: zápletka, soustředěná kolem komplotu v pozadí atentátu na ministra, jenž má při boxerském utkání obdržet důkaz o nedostatcích nového raketového systému, je naprosto druhořadá a špatně sestrojená. Naopak děj filmu, jinými slovy to, co na plátně neustále vidíme, je neobyčejně zajímavý potud, pokud se na něj soustřeďuje oko kamery, jejíž vlastní pohyb je režií zcela nově vázán na pohyb postav a zároveň od něj osvobozován.

Maximální K. O.

Celý film je rozdělen na tři nestejnorodé a nestejně dlouhé části, užívající kamery různými způsoby, přičemž možnost či nemožnost jejich souladu se postupně stává hlavním tématem.První část začíná natáčením televizní zprávy o blížícím se hurikánu a boxerském zápasu; a právě ze zkušebního záběru na malé obrazovce vystupuje díky rozšíření zorného pole detektiv Rick Santoro (Nicolas Cage), jehož bude kamera sledovat ve dvanáctiminutovém dynamickém záběru, do jehož rychlého pohybu jsou vtaženy další postavy spolu s okolím a davem diváků v…