Martin Heidegger (1889–1976) je ne-li nejvýznamnějším, pak jistě nejvěhlasnějším filozofem druhé poloviny dvacátého století. Počet svazků jeho postupně vydávaných sebraných spisů se zatím blíží stovce a studiu jeho nesnadného díla se po celém světě věnují houfy učenců. Také u nás patří po listopadu k nejvydávanějším filozofům. S heideggerovskou legendou k nám pronikají i diskuse o mravním skandálu, který se stal její nedílnou součástí: v letech 1933–1934 filozof oslavoval hitlerovské hnutí, a ačkoli v dalších letech nacismus z katedry zastřeně kritizoval, podržel si členství v NSDAP až do konce války. Za toto selhání stanul roku 1945 před očistnou komisí, hrozila mu konfiskace domu i knihovny, ale nakonec byl potrestán jen nuceným odchodem z univerzity a ztrátou penze (byla mu vrácena roku 1947, učit směl od roku 1951).Kdyby v následujících desetiletích Heidegger nezářil jako prvořadá filozofická stálice, zřejmě by se na jeho prohřešek zapomnělo. Takto však mediální aféry propukají s železnou pravidelností. V Respektu o nich psal již před třemi lety Ivan Dubský (světovou diskusi k tomuto tématu shrnul v knize Ve věci Heidegger, Oikoymenh, Praha 1997). S jeho uvážlivým pojetím, rozlišujícím oprávněné rozpaky nad Heideggerovou fascinací nacismem od senzacechtivého skandalizování či zavilých útoků filozofických konkurentů, ostře kontrastuje kniha Berela Langa Heideggerovo mlčení, jež českému čtenáři poprvé ve větší míře předvádí nesmiřitelnost, s jakou dodnes vnímají filozofův krátký flirt s bestiálním režimem jeho zásadní odpůrci.
Nic nového
Langův traktát vyšel v New Yorku roku 1996, tedy padesát let po vyřízení Heideggerova případu očistnou komisí, třicet let poté, kdy protiheideggerovskou kampaň rozvířil týdeník Der Spiegel, a devět let po vydání knihy Heidegger a nacismus od Victora Fariase, jež podobný rozruch vyvolala ve Francii. Vzhledem k desítkám dalších knih a tisícům článků na stejné téma mohl americký autor přijít sotva s něčím novým a jeho kniha vskutku převážně rekapituluje, co už bylo napsáno. Také problém, na který se Lang soustředil, totiž zda se filozof ztotožnil i s nacistickým antisemitismem, byl mnohokrát propírán. Sám název knihy - Heideggerovo mlčení - se už před půlstoletím stal legendárním pojmem, když veřejnost marně očekávala, jak filozof omluví a přehodnotí své působení v prvním roce Hitlerovy vlády. Lang se pozastavuje (stejně jako Herbert Marcus v roce 1947) nad tím, že Heidegger mlčel i o holocaustu, místo otázek však rovnou odpovídá tónem žalobce v politickém procesu: ano, Heidegger byl antisemita a nejhrůznější zločin nacismu zapadá do jeho myšlenkového světa.Sledujeme-li pozorně konstrukci žaloby, můžeme dospět k zvláštnímu zážitku, který paradoxně plyne ze skutečnosti, že Heidegger se až na zcela ojedinělá soukromá uřeknutí jako antisemita nikdy neprojevil, ba naopak, s řadou Židů se přátelil, ctil je a snažil se je chránit. Aby svou tezi, která je vlastním smyslem knihy, autor dokázal, musí zveličit zanedbatelné epizody, drát se násilně do filozofova podvědomí, vyvozovat jednoznačné závěry z drobných rozporů. Antisemitismus se pak jeví jako bájná obluda skrytá v hlubinách, o jejíchž pohybech se můžeme dohadovat jen podle jemného čeření na hladině - jako by šlo o něco prastarého a původního, co se samotným židovským národem až tak nesouvisí.Lang uznává, že se Heidegger celkem věrohodně distancoval od biologického rasismu, přisuzuje mu však rasismus metafyzický. Nezaujatý čtenář ovšem vidí zase jen bytostně konzervativního filozofa znechuceného povrchním a roztěkaným liberalismem, venkovana štítícího se velkých měst, důkladného a těžkopádného myslitele, který ctí mystické tradice německého ducha a odmítá technickou civilizaci Západu i bezduché sociální inženýrství Sovětského svazu. Langovo obvinění Heideggera z „metafyzického antisemitismu“ vyznívá podobně krkolomně jako argumenty prokurátora v procesu s českými ruralistickými spisovateli v 50. letech: nebyli pokrokoví, věřili v Boha, měli blízko k agrární straně, a proto jsou jasně špiony Vatikánu a Zelené internacionály.Své mlčení, které je ústředním bodem Langovy žaloby, zdůvodnil Heidegger už roku 1947 v dopisu Herbertu Marcusovi obavou, že by mohl být řazen k přívržencům nacismu, kteří po Hitlerově pádu „ohlašovali změnu stran tím nejohavnějším způsobem, a já s nimi přece neměl nic společného“. Kdyby prý jednal jako všichni pováleční kajícníci, splynula by jeho jedinečná historie s upachtěnými příběhy stranických kariér, což by ohrozilo věrohodnost jeho díla. V souvislosti s nezměrnou tragédií holocaustu působí taková autorská pýcha malicherně, lze jí však porozumět. Jednou z os Heideggerova myšlení byla vůle k autentickému životu, který nepodléhá mechanismu konvencí. Pošetilé naděje, jež ho přivedly k nacistickému hnutí, i rozčarování, kvůli němuž po roce odešel do ústraní, vyplynuly z jeho bytostného založení, zatímco vynucená omluva by se stala ústupkem konvencím.
Blouznící autorita
Mravně nejpovážlivějším Heideggerovým činem byl denunciační dopis univerzitě v Göttingenu, v němž upozorňoval, že jeho žák a kolega Baumgartner není přesvědčený nacista, neboť se stýká „s liberálně-demokratickými intelektuály a Židem Fränkelem“, a proto si nezaslouží, aby byl přijat na tamní katedru, natož do SA. Dopis se minul účinkem, Baumgartnera přijali, ten roku 1937 vstoupil do NSDAP a po válce byl kvůli svým rozhlasovým projevům vyšetřován jako přední nacista (postižen nebyl jen díky rodinné protekci u francouzského velení). I v tomto případě se však mohl mlčící Heidegger sám před sebou ospravedlnit. Dopis o Baumgartnerovi, kterého poznal jako obdivovatele amerického liberalismu a pragmatismu, napsal v době, kdy ještě věřil čistotě nacistického hnutí, a kolegovu snahu zapojit se musel oprávněně pokládat za oportunismus kariéristy. Pro mravní instinkt žalobce Langa je charakteristické, že Baumgartnera líčí v protikladu k Heideggerovi jako postavu veskrze sympatickou. Heidegger se přitom stáhl z veřejného angažmá ještě před spektakulárním vražděním za „noci dlouhých nožů“ a vyhlášením norimberských zákonů, zatímco Baumgartner se k nacistům přidal až po čtyřech letech zkušeností se zločinným režimem.Heidegger v nacismu zpočátku viděl šanci zvrátit vývoj světa od bezuzdné technické rozpínavosti k jakýmsi mystickým původním zdrojům a v tomto duchu hodlal revolučně přetvořit celé německé vysoké školství (jeho zklamání vyplynulo z pocitu, že Hitler není v duchovním smyslu dosti radikální). I když je Langova kniha zaujatá a nepřesvědčivá, můžeme její titulní postavu sotva zbavit viny: přidala se ke gangsterům a jejich vykolejenou ideologii posvětila svou myslitelskou autoritou. Případ poukazuje na jeden z nebezpečných rozporů soudobé filozofie, respektive té její části, která na akademické půdě funguje jako věda, předkládá však kreace spíše básnické. Přitažlivost Heideggerova učení tkví v tom, že do filozofie vrací základní tázání po smyslu bytí a života, tedy otázky, jimiž se trápí i laici, a odpovídá na ně originálním, tajemným, vzrušujícím způsobem. Přesné analýzy stavu světa se tu střídají s vhledy do sotva tušených oblastí, jež mají zvláštní ráz neobyčejně ukázněného blouznění.
Berel Lang: Heideggerovo mlčení. Vydal Prostor, Praha 1998, přeložil Štěpán Blahůšek, 168 str., 169 Kč.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].