To je naše právo

Za poslední dva roky se veřejnost dozvěděla o jediném kárném řízení s některým soudcem. Pražský soudce Horký loni dostal peněžitý trest za to, že omylem pustil z vazby několikanásobného vraha Roubala. Ve srovnání s trestně stíhanými ministry a opilými členy parlamentu za volantem by se proto mohlo zdát, že třetí ústavní moc ve státě - soudcovská - se vyznačuje vzácnou bezúhonností.Každoročně se však dopouští vážného prohřešku zhruba dvacet soudců. Podle zákona o nich rozhodují jiní soudci na veřejném kárném řízení, v praxi se však tresty vynášejí bez jakékoli publicity. A nejde přitom o maličkosti. Stačí se podívat na osmnáct letošních případů: například rokycanská soudkyně čelí podezření z falšování záznamů, její pražský kolega se několik měsíců schovával na své chalupě před prací a ostravský soudce lhal policistům po své dopravní nehodě.

Zapomenuté spisy

Nejčastějším důvodem ke kárnému řízení (navrhuje ho předseda soudu nebo ministr spravedlnosti) jsou zbytečné průtahy. Rokycanská soudkyně Jana Sládková dostala právě před rokem na stůl žádost od německých kolegů z Kolína nad Rýnem, aby v rámci mezistátní výpomoci zařídila předání jejich rozsudku místnímu občanovi. Při namátkové kontrole se přišlo na to, že na tento banální úkol potřebovala sedm měsíců - spis u ní ležel nedotčen až do letošního května. Navíc je soudkyně podezřelá z toho, že dodatečně vyrobila zápisy, jak dotyčného dvakrát marně sháněla přes obecní úřad i policii (tam totiž mají…