Zatracené dědictví

Na začátku devadesátých let jsme si mohli myslet, že se během poměrně blízké doby stane naše výtvarné umění součástí umění světového, že zmizí v umělecké komunitě silně pociťovaná bariéra mezi uměním u nás doma a v zahraniční. Deset let po pádu Železné opony musíme konstatovat, že zde východoevropské umění se svými zvláštnostmi stále zůstává a že se do proudu umění západního zapojilo jen částečně. Nesvádějme ale stále donekonečna vše zlé na uplynulých čtyřicet let komunismu. Hlavní rozdíl mezi západní a domácí uměleckou scénou totiž není ani tak v samotném umění a konkrétních uměleckých výkonech jako v tom, jak dokáže současné umění na konci poslední dekády století přijímat společnost a jak samo umění této společnosti vychází vstříc.

Podivnosti a ptákoviny

V pátek 27. srpna 1999 otiskla Mladá fronta Dnes, naše nejčtenější noviny, v rubrice čtenářských dopisů názor pana Františka Dittricha z Prahy 8 nazvaný „Výstavu na Hradě tvoří ptákoviny“. Tento čtenář v Jízdárně Pražského hradu navštívil výstavu z nákupů a přírůstků regionálních galerií v České republice. „Většinu exponátů (moderního a současného umění) nakoupili z pohádky H. Ch. Andersena Císařovy nové šaty,“ píše. „Na plakát vábící k návštěvě výstavy dali krásnou podobiznu mladé paní Miloše Jiránka. Moc dobře věděli, že kdyby tam otiskli některou z těch podivností a ptákovin, které tvoří převážnou část exponátů, jen málokdo by se na výstavu odvážil jít.“ Podivnostmi a ptákovinami na výstavě…