Smát se, nebo brečet?

Ať si myslíme, co chceme, naše debaty o médiích jsou ozvukem pochybností v zemích, jež mediální praktiky určují a šíří především. Šestidílný britský cyklus Lesk a bída zábavy, v minulých týdnech odvysílaný Českou televizí, toho byl užitečným příkladem.

Pět minut pravdy

Tři padesátiminutové díly věnovali tvůrci filmovému průmyslu s jeho kultem hereckých hvězd, dva americkým televizním talkshow a jeden díl tzv. profesionálním bavičům. V něm se zaměřili na londýnský fenomén hospod a klubů, v nichž je prý každý večer úhrnem ke slyšení na pět tisíc point. Podniky mají různou klientelu, úroveň i účinkující. Pobavit popíjející publikum, které si zaplatilo a žádá své, se za mikrofony na minipódiích snaží místní vypravěčské hvězdičky či celostátně známé tváře, ale také naprostí nýmandi, kteří se přihlásí z publika. Ti se ve vymezených pěti minutách pokoušejí zaujmout, aby už příště byli pozváni a nakonec se třeba i uchytili v síti profesionálních bavičů.Režisérská dvojice cyklu, Gina a Jeremy Newsonovi, sledovala paralelně několik bavičských osudů a přístupů a současně také průběh jednoho typického večera v londýnských doupatech. Nicméně na první pohled se londýnský díl z Lesku a bídy zábavy tematicky vymykal. Byl v tom úmysl: baviči byli představeni jako ještě relativně autentické protipóly filmových a televizních star.

Je mně ze sebe zle

Ústředním motivem cyklu byly různé formy manipulace. V dílu Oscarový den jsme bez…