Čekání na spravedlnost

Po devíti letech restitučního sporu je profesor Eduard Goldstücker tam, kde v roce 1991 začal: u okresního soudu v Děčíně. „Na začátku mi u soudu říkali, že se to dá vyřešit za měsíc. Teď vidím, že už se konečného rozsudku nedožiju,“ konstatuje šestaosmdesátiletý literární historik a přední znalec Kafkova díla. Na jeho případu přitom není nic složitého. Profesor coby zapálený stoupenec „reformního komunismu“ emigroval záhy po příchodu sovětských okupačních vojsk a stát - v rozporu i s tehdejšími předpisy - zkonfiskoval jeho chalupu v Kytlici na Děčínsku. Dům (který si Goldstücker koupil z odškodného za čtyřleté věznění v 50. letech) získal obratem normalizační aparátčík, šéf úřadu předsednictva vlády. A má ji dodnes. Profesor sice vyhrál na okrese i na kraji, odpůrce se však odvolal až k Nejvyššímu soudu. Zdejší soudkyně Ivana Zlatohlávková předloni verdikty zrušila a vrátila na okres. Důvod? U nižší instance prý nebyl předložen důkaz, že chata Goldstückerovým patřila. Příslušný důkaz (výpis z katastru nemovitostí) ale ve spisu je. Soudkyni Zlatohlávkové k rozhodnutí stačilo, že jej nižší soudci zapomněli přečíst do protokolu. „To je moje jediná zkušenost s polistopadovou justicí. Naštěstí,“ říká profesor Goldstücker.

Schovat se za předpis

Uvedený případ je klasickou ukázkou toho, jak vznikají justiční průtahy. Není ani ojedinělý. Letos stejná soudkyně Nejvyššího soudu vrátila na začátek šestiletý, dvakrát vyhraný spor. Na plné moci advokáta,…