0:00
0:00
Kultura23. 8. 19996 minut

Zemřel spisovatel Ivan Landsmann

Autorovi ceněné knihy Pestré vrstvy bylo 68 let

Ivan Landsmann v rozhovoru pro časopis Lógr, 2016
Autor: Siderro/Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)

V pátek ve věku 68 let zemřel spisovatel Ivan Landsmann, autor oceňované knihy Pestré vrstvy pojednávající o hornickém životě v komunistickém Československu. Zprávu o jeho úmrtí na svém facebookovém profilu zveřejnil ostravský herec Přemysl Bureš. Autobiografická próza Pestré vrstvy je první napsanou a vydanou Landsmannovou knihou. Její rukopis byl dokončen v červnu 1986, ale kniha vyšla až po 13 letech od svého vzniku, v roce 1999 v nakladatelství Torst. Ve stejném roce zvítězila v prestižní anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku. Připomeňte si ho právě recenzí oceňované prvotiny a jeho profilem Aby to smrtka pojebala.

↓ INZERCE

Nejdřív snad trochu s obtížemi, ale pak s čím dál větším úžasem se čte kniha dosud naprosto neznámého Ivana Landsmanna (ročník 1949) Pestré vrstvy, další z objevů nakladatelství Torst. Po několika desítkách stránek, v nichž čtenář sjede do podzemí ne psychologického, ale doslova geologického, totiž do ostravské šachty, je zřejmé, že víc než o běžnou prozaickou produkci tu jde o přírodní úkaz, který se šťastně sešel s literaturou.

Velkou zásluhu na tomto spojení má Jaroslav Hutka, který Landsmannovi prakticky pomohl v prvních měsících jeho emigrace (Landsmann emigroval v roce 1985, shodou okolností se dostal do Holandska, o Hutkovi předtím nikdy neslyšel) a byl také iniciátorem jeho „literární tvorby“, i když ten pojem není v tomto případě zcela výstižný. Hutka se prý už nemohl dívat na to, jak bývalý ostravský horník Landsmann jen tak zbůhdarma posedává v rotterdamské hospodě, propíjí sociální podporu a hledá, komu by vyprávěl své historky ze šachty a z dramatických prvních týdnů emigrace. Takže ho k psaní Hutka dokopal, a udělal dobře.

Matriční deska

Landsmann je totiž vzácný typ neliterátského epika, jenž do sebe naskládá a nasaje ohromné množství empirického materiálu, ten se do něj otiskne jako do matriční desky a pak ho vypravěč doslova a beze změny reprodukuje na papír, do textu. Vyprávění se děje přímo před jeho očima, jako by bylo zbavené zprostředkovanosti paměti.

Je to čistý dokument, který se uložil jako autentická hmota sebraná během let fyzicky nesmírně namáhavé práce. Se stejnou precizností, s jakou líčí prostředí na šachtě a technický postup při dobývání uhlí včetně všudypřítomného nebezpečí, je Landsmann schopen portrétovat své parťáky a „slyšet“ a reprodukovat jejich hovory a promluvy, které by samy o sobě stály za dialektologický rozbor. Horník na šachtě samozřejmě nepoužívá právě salonní jazyk a po vyfárání si ulevuje historkami a příběhy, souvisejícími nejčastěji s oblastí anální a fekální.

Autor: Repro Respekt

Ty však mají stejnou funkci, jakou Freud přisuzuje vtipu: zbavují člověka nesnesitelné tíhy, kterou na něho navaluje temný a neproniknutelný osud, v tomto případě „zkurvena banicka robota“. Sílu autenticity, která z Landsmannova textu vychází, umožňuje i skutečnost, že do ní neproniká nic okolního a „ideově-kulturního“. Chlapská solidarita, hornická etika, patos dřiny tu samozřejmě jsou také, ale nemusí být vůbec explicitně vysloveny.

Lze spíš předpokládat, že kdyby mu chtěl někdo o něčem takovém povídat, Landsmann by se udiveně podíval a řekl by něco jako: „Kurva, cype, co to meleš?“ Landsmann „havirňu“ ani trochu neheroizuje a neromantizuje a vůbec nezastírá, že hlavním důvodem, proč se na ni dal, je fakt, že tam relativně dobře platí: „Ja nemožu pochopit třebas takove cypy, co idu eště na Štědry den na šichtu. Josef říká: ‚Kurva, o tym mi ani nemluv, bo takove chuje by sem postavil do řady a skopal jim řitě! To musi byt paka ze zarudlyma mozkama.‘“ Rovněž lidový antikomunismus je tu něčím docela přirozeným.

Zatoulaný pes

Landsmann je ve věci literární tradice naprostá tabula rasa. Nelze ho spojovat ani s undergroundem (pokud jde o kvalitu, jednoznačně předčí tematicky příbuznou Pelcovu trilogii …a bude hůř), natož s nějakou obdobou regionální literatury. Stylem vidění připomíná raného Hrabala z času Majitelky hutí. Ale především by se asi dalo říci, že první literatura, která se Landsmannovi dostala do rukou, byla až ta, kterou si sám napsal.

Přitom o nějakém „primitivismu“ nemůže být ani řeč. Ten popírá jednoduše fakt, že natolik sugestivní text s tak jednotnou poetikou vůbec vznikl. Jeho inteligence se soustřeďuje především v zázračné schopnosti evokovat - zapisovat děje a situace ne v pocitech a v reflexi, ale rovnou a přímo, v konkrétních syrových obrazech. Jasně je to vidět i ve druhé části knihy, v níž Landsmann líčí hodinu za hodinou, den po dni svou radikálně změněnou situaci poté, co mu v polovině 80. let „kurvy rude“ konečně umožnily odjet na Západ.

Jako čerstvě vyoraná myš, jako horník, který vyfáral na povrch, se ocitne v Holandsku, neumí ceknout žádnou řečí, neví vlastně ani dost dobře, kde je, a hlavně kam jít, jediné, co ho drží, je vitalita životního párie a rozhodnutí, že do bolševické dřiny se už nevrátí. A výsledkem zápisu je opět ta samá dokumentaristická preciznost, zachovávající každý detail v nezměněném stavu, tak jak ho jeho smysly „očichaly“ a zanesly do paměťové banky.

Lidový antikomunismus je tu rovněž věcí, o které není třeba teoretizovat. Vychází jednoduše z plebejské schopnosti prohlédnout lež a kamufláž velkých řečí, za nimiž se v podstatě skrývá obyčejný podvod a způsob, jak si upevnit privilegia. Baníci, jako je Landsmann, na řeči nedají, vědí totiž, že těmi se uhlí nenarubá - abychom parafrázovali již slavný výrok jednoho současného privilegovaného politika. Lze si představit, že kdyby uměl psát zatoulaný pes, pak by jeho vyprávění vypadalo asi takhle. Což je řečeno se sympatiemi k těm psům i k Landsmannovi.

Ivan Landsmann: Pestré vrstvy. Vydal Torst, Praha 1999. 450 stran, prod. cena 298 Kč.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].