Rozbijeme nemilosrdně

„V jedné frontě porazíme rozvratníky a zúčtujeme s nimi i s ideovými strůjci těchto činů.“ Úvodník Večerní Prahy, tiskového orgánu ÚV KSČ, nezapřel 22. srpna 1969 vítězoslávu. Několik tisíc mužů ozbrojených sil a stovka tanků v noci předtím v Praze, Brně a Liberci úspěšně rozehnaly poslední větší demonstrace proti nově nastolenému normalizačnímu režimu. Před zdejšími komunisty opět svitla naděje vládnout pod záštitou svého východního protektora „na věčné časy a nikdy jinak“. Jak známo, plně to nevyšlo a o dvacet let později přece jen vyhráli občané v ulicích.Jenže uplynulo dalších deset let a komunisté se vracejí. Pětina Čechů se dnes neostýchá přiznat, že by jim ve volbách dala hlas. Zástupci KSČM zasedají v radách největších měst a demokratičtí politici v čele s místopředsedou vlády připomínají, že vláda komunistů měla celou řadu výhod a předností. V evropských a vlastně světových poměrech to je nevídaná věc. Právě třicáté výročí srpna 1969 tedy může dát odpověď na otázku, proč se Češi jako jediní z demokratických národů nedokážou zbavit komunistického dědictví a proč se právě zde mohou komunisté už během několika měsíců stát opět nejsilnější politickou stranou.

Tanky na náměstí

Občané Československa byli na jaře roku 1969 v nepříjemné situaci. Dobře viděli, jak diktatura vládnoucí strany nabývá na síle a jak se země mění ve zcela bezprávný satelit Moskvy. Většina z nich se jen těžko vyrovnávala s myšlenkou, že politická reprezentace, které v…