Není dne, abychom si to nepřečetli na první stránce některého z hlavních českých deníků: Britové nám už brzy zavedou víza, protože proud romských žadatelů o azyl neustává. První romská rodina získala azyl ve Francii a další „zaslíbenou“ zemí se zdá Belgie. Už několik let trvající úprk Romů s sebou kromě mezinárodní ostudy přinesl i jiný efekt: Česko mezi prvními opouštěla především romská elita, lidé, které ven rozhodně netáhla touha po západním sociálním ráji (jak romský exodus zdůvodňuje například komentátor Práva Jiří Hanák). Ne všichni vzdělaní a úspěšní Romové ale chtějí co nejrychleji zmizet co nejdál. Hlavně ta úplně nejmladší část romské elity naopak přemýšlí o zcela jiném modelu své vlastní budoucnosti: jak zůstat v Čechách Romem a přitom se uplatnit na scéně ovládané nedůvěřivou bílou většinou.
Co dál…
Je první srpnová středa, pravé poledne. Horké slunce vyhání rekreanty v plavkách od rybníka do stínu. Pod jedním ze stromů u rekreačního střediska ve Zbraslavicích u Kutné Hory sedí asi patnáct mladých žen a mužů. Nepřijeli sem za letními radovánkami: „Měli bychom se dozvědět něco o komunikaci,“ navrhuje mladá dívka. Lektorky zapisují její námět na velkou čtvrtku papíru. Během pár minut přibývají na přeskáčku další náměty: romská historie, jak zvládat konfliktní situace, tradiční romská jídla, kroje. „Určitě bychom měli znát, jak se chovat při setkání se starými Romy, jak s nimi mluvit, abychom nějak, třeba nechtě, neustřelili,“ bere…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
