Čím je kinematografie historicky starší, tím spíš se zdá, že se snižuje její mentální věk. Film mládne a jeho jazyk se stává stále důvěrnějším a omezenějším právě pro jednu čím dál mladší věkovou vrstvu, která však tvoří jeho konzumentskou většinu. Neobyčejně se přitom zvýrazňuje význam vnějšího „stylu“ - oněch poznávacích znamení spočívajících v klipové dynamice, rychlosti střihu, důležitosti hudby a strojového rytmu, v používání mimoverbálních prostředků, klanových a generačních sloganů. Tento „sloh“ přitom není vkladem individuality a jedinečného vidění tvůrce, tedy režiséra, jak tomu bylo za klasických, řekněme bunuelovsko-felliniovských dob. Spíše je vyjádřením kolektivního klimatu doby, jež ale nevzniká z nějakého tajemného nevědomí, ale naopak z oblasti sociologicky dobře zmapované a pragmaticky využitelné. Čerpá totiž z módy a jí přizpůsobeného životního stylu, do jehož středu stále silněji vstupuje technologie. Přitom oproti oněm klasikům nejdou tyto filmy proti směru převládajícího kánonu, nýbrž ho do sebe vtahují a kopírují ho, i když si třeba vybírají jeho krajní polohy sexuální, morální a estetické, ale už ne politické, což je snad jediné, zato výslovné tabu. Není v nich místo pro metaforičnost, paradox, otevřenost výkladu. Jsou naopak jedním jasným a výrazným gestem.Je jasné, že jako každá teze je i tato povrchní a řadou filmů zcela jiných, geriatrických, vyvratitelná. Přesto ten každoročně se opakující jev, o němž tak rádi píši filmoví publicisté, totiž…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu