Blokáda v pralese

Před dvaceti lety ministr životního prostředí Miloš Kužvart povolil kácení kůrovcem napadených stromů i v jinak bezzásahových prvních zónách Národního parku Šumava. Nesouhlas s tímto rozhodnutím vedl ekology a aktivisty k do té doby nevídané reakci - několikatýdenní blokádě, která zabránila kácení nejcennějších ploch Trojmezenského pralesa. Jak popisuje web ekolist.cz, akce trvala po osm týdnů, začala 27. července 1999 a ukončena byla na základě stanoviska odborníků 21. září 1999. Poté již těžba v těchto místech coby zásah proti kůrovci pozbyla svůj smysl a nepokračovala.  U příležitosti výročí odemykáme reportáž zachycující tehdejší dění na Šumavě:

Před dvěma týdny se několik mladých nadšenců vydalo do nejpřísněji chráněné zóny šumavského parku, aby zde vlastním tělem bránili dřevorubcům kácet stromy. Správa šumavského parku ekology obvinila z kolosální sabotáže. Bráněné smrky jsou totiž napadené kůrovcem a lesáci tvrdí, že když nevykácejí, brouk sežere celou Šumavu. Ochránci přírody jsou naproti tomu přesvědčeni, že příroda si s kůrovcem poradí a že kácet v zóně vyčleněné počátkem 90. let z jakéhokoli zásahu člověka je prostě barbarství.

Za „nešťastné řešení“ to ostatně označil i ředitel Botanického ústavu Akademie věd František Krahulec, když se o situaci přesvědčil sám na místě: „Šumava má obrovskou schopnost samoobnovy a představa lidí, že mohou ovládnout přírodu, tu jenom uškodí. Vždyť přece kvůli tomu byly první zóny zřízeny - -aby si v nich příroda řešila své věci sama,“ říká botanik. V praxi se ovšem tato pravda neprosazuje snadno. První zóna leží vysoko v kopcích, a tak každé ráno začíná závod, kdo bude nahoře dřív: zda pily, nebo obránci přirozeného lesa.

Už zase sýr

Do Nové Pece, kde je v kempu základní tábor, zamířilo za ty dva týdny už několik desítek lidí. Je zde mládež z celé republiky a zástupci snad všech alternativních hnutí - od ochránců práv zvířat až po bojovníky proti rasismu. Průměrný věk je zhruba dvacet a podmínky jsou drsné: teplé jídlo téměř neexistuje, protože v parku se nesmí rozdělávat oheň, často prší, a to i do stanu. Každý den se po příkrých kopcích Šumavy nachodí kolem třiceti kilometrů.

Doposud tu vydrželo víc než pět dnů jen pár výjimek, vždy je zde však nejméně dvacet lidí.Noc prořízne pronikavý tón budíku. Je půl čtvrté ráno. V bývalém vojenském stanu se začíná probouzet kolem deseti hlasů. Tmou prokmitávají záblesky baterek a za půl hodiny už všichni stojí venku. Čeká je minimálně deset kilometrů ostrého stoupání do temných kopců. Někdo vyráží na kole, jiní jdou pěšky. Snídaně - většinou rozinky a pár sušenek - se hltá v chůzi. Není čas, nejpozději za dvě hodiny musí být všichni nahoře, jinak je dřevorubci předběhnou.

Stoupání je namáhavé. Asfaltovou cestu vystřídají kluzké balvany. V půli cesty začíná svítat: ostré skály nad hladinou Plešného jezera zalévá žluté světlo. U jezera čekají další aktivisté. Je to část těch, co spí venku, roztroušeni v blízkosti první zóny, aby se včas dostali do míst, kam by jim cesta z kempu trvala minimálně čtyři hodiny. Jsou unavení, mokří a hladoví.

„Nesete něco k jídlu?“ ptá se mladík s brýlemi. „Chleba a sýr,“ odpovídá dívka, která veze proviant na kole. „To snad ne, až přijedu domů, nechci sýr tak dva měsíce ani vidět,“ vzdychá mladík s úsměvem. Někdo dává kolovat balíček sušenek, jiný vybaluje transparent „Zastavte kácení pralesů“ a pak už se skupina dělí na dvojice mířící do předem určených lokalit.

A teď si tě vyfotíme

Jít po stopách dřevorubců není obtížné. Cesty jsou hluboce rozryté těžkými traktory a „označkované“ pohozenými plastickými láhvemi. Ještě horší je pak pohled na místa těžby. Pod obrovskými kmeny zůstaly desítky polámaných mladých smrčků, které měly jednou nahradit nemocné velikány.

Všude se válí sloupaná nebo nastrouhaná kůra a nahé kmeny. Kopec je stále strmější. Vtom protne ticho řev motorové pily. Na tváři Boba i Lucie je znát zděšení. Začíná skutečný závod. Seshora se už ozývá praskot a pád stromů, mokrá půda a pokácené kmeny brání v běhu. Než se aktivisté vydrápou nahoru, leží v trávě tři poražené kmeny. Dřevorubci mají kuřáckou pauzu. Zatáhlo se a začíná pršet. Fouká studený vítr. Bob s Lucií v mokrých kalhotách a botách nasáklých vodou obcházejí mýtinu a hledají označené kmeny, aby věděli, kam se mají případně vrhnout.

Jejich hlídku po hodině doplňuje ještě Petr, zabalený do šusťákového ponča. Trojice se choulí do úkrytu větví a čeká na první pohyb dřevorubecké nohy směrem ke stromům, dělníci zatím odkorňují klády a nevraživě pozorují své strážce. Po pár hodinách to dvojice dělníků vzdává a odchází. Ještě ani nestačili zmizet pod kopcem a Lucie už odstraňuje značky ze stromů určených k pokácení. Jeden z party se však otočil. „Chyť ji, mrchu,“ křičí na kolegu a oba běží zpět nahoru. Mladší je u Lucie dřív, překvapená dívka se v úleku choulí k zemi.„A teď si tě hezky vyfotíme,“ volá dělník, zpod blůzy vytahuje automatický fotoaparát, párkrát to blýskne a je klid.

Včera nahoře v kopcích to bylo horší. Lesáci tam na aktivistickou mládež zavolali policii. Muži v uniformách se k překvapení všech dostavili s ostrými psy na řemenech. Dva mladíci odmítli předložit občanský průkaz. (Důvod je jasný: pokud se správa parku bude chtít pomstít, může všem ochráncům napařit za vstup do přísně chráněné zóny pokutu až deset tisíc korun.) Za hustého deště a zběsilého štěkotu psů nasadili policisté oběma provinilcům pouta a odvedli je na stanici.

Cestu dolů zkomplikoval incident: rozzuření psi se vyškubli svým pánům a pustili se do sebe. Starší z obou zadržených nakonec svou totožnost prokázal, a tak se mohl vrátit do tábora. „Na stanici na mě nejdřív dělali bububu a nechali mě mokrého ležet na dlaždičkách. Pak ale přišla další směna, ti mi usušili věci, dali matraci, a dokonce i noviny,“ vzpomíná Milan.

Propustili ho po čtyřiadvaceti hodinách.Dnes naštěstí tak dramatická situace nenastala. Zatmění Slunce má zřejmě uklidňující účinky. Půl hodiny po odchodu dřevorubců se stahuje na základnu i ochranářská hlídka. Ve stanu v Nové Peci už čekají dva noví lidé. Jako na zavolanou, neboť právě zítra odjíždí jedna trojice unavených „veteránů“.