Stín na Slunci

Nebeské dění podstatně ovlivnilo rozvoj lidské civilizace. Zatímco pozemská hra živlů působila chaoticky, pohyby a konstelace hvězd i planet prozrazovaly vesmírný řád, učily člověka vnímat čas a orientovat se v prostoru. Lidé se odpradávna snažili rozpoznat tajemné souvislosti mezi událostmi na obloze a pozemským životem. Ten závisel především na Slunci, nejbližší hvězdě, jež se stala předmětem četných kultů a náboženského vzývání. Úděs, jaký muselo u pravěkých lidí vyvolávat jeho zatmění, si sotva můžeme představit. Vzhledem k tomu, že na určitém místě lze zatmění pozorovat v průměru jednou za 360 let, tedy po více než deseti lidských generacích, znamenalo vždy nevídaný a neslýchaný vesmírný skandál, který ukazoval, že není spolehnutí ani na Slunce. Jako zřejmá předzvěst zániku světa vyvolávalo zjitřené nálady. Teprve rozvoj vzdělanosti a kronikářské sledování času prokázaly, že nejde o žádnou výjimečnou katastrofu, ale o jev, který se na různých místech planety čas od času opakuje.

Předzvěst konce světa

Nejstarší zprávu o zatmění Slunce zaznamenaly čínské kroniky už v 3. tisíciletí př. Kr. a zmiňují se o něm i mezopotámské hliněné tabulky z 2. tisíciletí. Zmizení Slunce, o němž hovoří věštec Theoklymenus v Odysseji, kladou současní historici do roku 1178 př. Kr. V apokalyptickém vidění biblického proroka Amose slibuje Hospodin, že v soudný den způsobí, že slunce zapadne v poledne a tmou zahalí zemi za jasného dne. K zvěstovanému zatmění…