Patent na víru

Čas od času na veřejnosti vyniknou lidé, kteří jako by do zdejší společnosti ani nepatřili. Jedním z nich byl filozof Emanuel Rádl, který za první republiky vyzval Čechy, aby zapomněli na tehdejší převládající nenávist ke zdejším Němcům a napříště je považovali za dobré rodáky. Druhým byl lékař Přemysl Pitter, který za druhé světové války účinně pomáhal Židům a těsně po ní se přes nepřízeň úřadů a obviňování z kolaborace snažil, aby německé děti přežily drsné podmínky internačních táborů. Za třetí osobnost je možné považovat Miladu Horákovou, političku, která byla za své demokratické přesvědčení vězněna nacistickým režimem a zavražděna komunisty. Čtvrtým byl Jan Palach, který se upálil, aby Čechy odvrátil od kompromisů se sovětskou okupační mocí. Tito slavní lidé mají vlastnosti, které nejsou typicky české: vysoké sebevědomí, silný názor a ochotu ho prosazovat i za cenu oběti. Přesto jsou to bezpochyby Češi. Kde se v zemi proslulé tolika nečestnými kompromisy a vychytralými kličkami vlastně vzali?

Kdo zůstal za zdí

Ctnosti Palacha či Pittera nejsou v Evropě výjimkou. Popsal je už před sto lety sociolog Max Weber, který ve svém eseji „Vznik kapitalismu z ducha protestantství“ vysvětlil, že jsou základem novodobé prosperity. Našel je především v zemích, kde po náboženských válkách sedmnáctého století převládla evangelická víra: přívrženci učení Martina Luthera, ale hlavně Jana Kalvína prý byli daleko více ochotni tvrdě pracovat a nebrat…