Osud a vyšší spravedlnost

Není asi vůbec možné držet v ruce knihy Salmana Rushdieho a nemyslet přitom také na výjimečnost situace, kterou mu přichystal osud. Sám Rushdie v rozhovoru, který letos v dubnu poskytl berlínskému deníku Der Tagesspiegel v souvislosti s vydáním svého nového „rock'n'rollového“ románu The Ground Beneath Her Feets (Půda pod jejíma nohama), odmítl Herakleitovu větu, podle níž má člověk takový osud, jakou má povahu. Vždyť jak souvisí vaše povaha s tím, když vás někdo přepadne na ulici nebo když žijete v zemi, kde se vede válka? Jisté je, že o „zvýznamnění“ Rushdieho literární tvorby, o které se tak skandálně postaral teheránský režim, se jen minimálně zasloužil jeho literární styl. Pravda však je, že svým kulturním dědictvím (anglický liberální muslim s indickým původem) i uměleckým temperamentem (spisovatel se sklonem k bujné imaginaci a k parodii) se ocitl v silovém poli střetu dvou civilizací, což pro něj mělo fatální následky - Západ může těšit, že agresivní byl tentokrát Orient. Úvahy, do jaké míry svému „osudu“ vyšel vstříc sám Rushdie nebo jakou roli sehrála záludná náhoda, necháme jiným. Faktem je, že dávno před konfliktem s ajatolláhy, v románu Hanba (1983), čteme tyto věty předjímající pozdější Rushdieho obranu: „Ještě štěstí, že jenom vyprávím takovou moderní pohádku, a tak je všechno v pořádku, nikdo se nemusí vzrušovat ani brát moc vážně, co mi občas vylétne z úst. Není ani třeba sahat k žádné drastické akci.“ Pro čtenáře toto všechno tvoří kontext, který není…