Múzou budiž pochybnost

Zatímco české publikum Angličana Johna Fowlese (1926) čeká na překlad spisovatelova vrcholného románu Mág (1966), může si krátit čas literárním „capricciem“ Mantisa (1982). Autorova záliba vydat se mimo sféru příběhové prózy tu totiž dostupuje vrcholu. Zatímco v jeho předešlých knihách (Sběratel, Francouzova milenka, Věž z ebenu) postavy „jen“ ze sebe sypaly jednu literární narážku za druhou, v Mantise se „posvátnost“ tvůrčího aktu stává doslova předmětem díla. Útočí se jak na jeho jazyk („Jak dlouho už tady jsem?“ - „Jen několik stránek.“), tak zejména na dějovou stavbu, takže výsledkem je pikantně přibarvená rozprava o metodě. Fowlesovi leží v žaludku hlavně nápodoba skutečnosti a vypreparovanost fikce, a proto tvrdí, že jediným námětem, který lze ještě věrně a nápaditě zpracovávat, je samotná spisovatelova práce. Literatura tedy podle něj „už nemůže být dále reflektivní, nýbrž výhradně reflexivní“. Stoprocentní sladění struktury „mozkového jazyka“ s tím, co ze sebe onen mozek svede vymáčknout na papír, však představuje odvěký a nedosažitelný ideál literárního řemesla, a tak autor při všem tom revolucionaření tuší a ostatně i přiznává, že je pouze „kluk, který nikdy nedokáže, aby to bylo ono, ani za tisíc let“. To jediné, v čem nás ale pořád balamutí, je fakt, že se tváří, jako by jeho figury vůbec nepotřebovaly dojít si na záchod: namísto dveří se totiž v jediné jednací místnosti prózy vyskytuje zrcadlo, takže ji nelze opustit. Omluvou mu budiž fakt, že by se tu…