Zemanovo kmotrovství

Minulý týden v pátek přinesly deníky zprávu, že premiér Zeman bude polévat svou oblíbenou becherovkou (někteří tomu nesmyslně říkají „křtít“) spisek s ukradeným a zpitvořeným názvem Moc nemocných novináře Přemysla Svory. Lepší pointou snad Zeman nemohl svou týdny trvající protinovinářskou akci korunovat. Ještě zbývá prosadit tiskový zákon, jmenovat Svoru Peroutkou honoris causa, připít si na oslavě žaludečním likérem (všechen snad na spisek nevylije) - a bitva s póvlem a hnojem bude slavně dobojována.Nestálo by to za gram novinového papíru, kdyby se to neodehrávalo v zemi, již člověk vnímá jako svou vlast, na níž mu přese všechno stále záleží. A hlavně kdyby se protagonista oné maškarády věnoval jiným věcem než vládnutí. Přinejmenším od Zemanových tanců v rubášce při samovaru je sice zřejmé, že se od něj lze dočkat doslova všeho, i tak ale nezbývá než znovu žasnout, jakých neuvěřitelných podob premiérův nevkus stále znovu a znovu nabývá.Případ nového Zemanova oblíbence, „novináře, spisovatele (!) a nakladatele“ (tak se sám tituluje) Přemysla Svory se hodí ze všeho nejvíc pro psychiatra. Ale i neodborník s jistou pozorovací schopností z jeho dosavadního „díla“ (viz recenze Sedm týdnů, které otřásly Hradem, Respekt č. 46/98) může odhadnout, že autor je především politováníhodný zjev, který nedostatek vlastního charakteru nahrazuje bezskrupulózním čmuchalstvím v intimitách reálných osobností.Takový nešťastník by za normální situace u nich neměl šanci, a proto se k nim…