Kdo jde tmou, musí tápat

Stejně jako kámen vržený do vody může nebo nemusí způsobit nečekané krupobití, tak i divadlo nemusí vždy zůstat jen nevinnou hrou bez odpovědnosti, hrou, které je souzeno zůstat bez následků. V čem tkví smysl a případně i význam zprostředkujícího gesta na divadle? Co je uschováno za hlasitým deklamováním, ne směrem ke kameře, ale přímo před divákem? Kam míří vyjadřování skrze tvar nebo rytmus, slovo a melodii, skrze posunek, pohyb ruky, postoj, pokyn? Jakým způsobem divadlo funguje tehdy, může-li být o fungování řeč? Konání divadla vynikne, srovnáme-li jej s fungováním filmů, televize, případně reklamy a přilehlého výtvarného umění. To, co je pro posledně jmenované důležité, je na první pohled nový, neotřelý, a především překvapivý příběh, který zaujme a strhne a působí pak podobně jako halucinace. Neodkrývá, ale zatemňuje, dává zapomenout: divák prožívá život v plně kauzálním světě, kde každá, i když překvapivá příčina má svůj následek a každá skutečnost své - často zcela nečekané - odůvodnění. Běžný film, reklama, „umělecká fotografie“ atp. se tak představuje pouze jako posloupnost symbolů, jejichž význam je dán estetickým kánonem žánru.

Magie divadla

Naproti tomu divadlo (podobně jako opera) opovrhuje překvapivostí příběhu, předpokládá, že divák příběh zná nebo alespoň může děj v hrubých rysech snadno odhalit a uhodnout. Nejsou zde velké nebo malé příčiny, které způsobují překvapivé následky a stávají se velkými. Příčiny a následky nejsou po…