Film režisérky Miry Erdevički-Charap Černobílá v barvě je portrétem svérázné umělkyně Věry Bílé a současně podává nevšední zprávu o způsobu existence v dnešním romském prostředí. Dokumentaristka sledovala v určitém časovém rozmezí běžný provoz ve zpěvaččině rodině i koncertní vystupování s její hudební skupinou Kale.
Tělo kontra hlas
Věra Bílá upoutává už na pohled svou tělesnou hmotností, přesněji řečeno obezitou v pokročilém stadiu. I kamera zprvu žasne nad neforemností její fyzis, kterou zabírá v deformujících podhledech. Ve ztěžklém, namáhavě se batolícím korpusu však pulzuje živelný temperament, který vybuchuje s překvapivou prudkostí. Jakmile Bílá začne zpívat, přetučnělé tělo jako by se samočinně energeticky nabíjelo. Průrazný, kovově znělý hlas má potemnělé zabarvení a specifický cikánský „sound“, jakoby potažený zdrsněnou tkaninou.V životním stylu se zřekla vysokých nároků („Buďto jí, nebo mluví a spí, a ve smutku začne zpívat, snad o tom ani neví, že zpívá,“ sděluje o ní manažer). I když má s nadváhou zdravotní potíže, starosti si nedělá a nenaříká. Dokonce by se mohlo zdát, že špatná životospráva i znetvořená postava vlastně magii jejího hlasu prospívají.Z Věřiny korpulentní persony i v její jednoduchosti vystupuje vícerozměrná osobnost, která se drží zásady „být svá“. Tato dnes zneužívaná, omšelá fráze v případě Bílé platí a značí u ní setrvání v obyčejnosti a prostotě se všemi dalšími příznaky, které k povaze její rasy patří. Umí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu