Jak se ukázalo, mýlili se ti, kteří tvrdili, že údery NATO semknou Srby okolo Miloševiče navěky. Pár týdnů po válce se Srbsko otřásá nepokoji. Protivládní demonstrace proběhly v Čačaku, Užici, Leskovaci, nespokojení záložníci zablokovali pomocí kamionů a obrněnců silnice a mosty v Kragujevaci, Kraljevu, Veliké Plani, Požarevaci a Vrbasu. Odchod Miloševiče žádá pravoslavná církev, městská rada Nového Sadu i petice 50 nejvýznamnějších srbských intelektuálů. V Bělehradě protestují srbští uprchlíci z Kosova.
Příliš silná káva
U obyvatel Jugoslávie zavládlo rozčarování, hluboká skepse a krize autority. Většina Srbů s nadšením podpořila režim v době války. Ne proto, že by milovali Slobodana Miloševiče, ale proto, že je to jejich srbská vláda, která bojuje proti cizím agresorům. A režim je v jejich vzdoru utvrzoval, jak mohl. Nicméně týž režim, který svůj obraz vybudoval na udržení Kosova v Srbsku, se pak Kosova vzdal a ještě to vydává za vítězství. To už je příliš silná káva i pro obyčejného Srba. Jak se má smířit s tím, že země je v troskách, tisíce lidí zahynuly, a to vše jen proto, aby mu vyžraný komunistický aparátčík z obrazovky sdělil, že to je vlastně veliké vítězství? Z rozbombardovaných továren a mostů ať si nikdo nic nedělá, protože obnova země již započala. Kdo si pamatuje obnovu země po druhé světové válce, může oprášit staré heslo Nema odmora, dok traje obnova (není odpočinku, dokud trvá obnova).Jenže ta obnova může trvat hezky dlouho,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
