Knížák a smluvní paranoia

Za komunismu byl takový pěkný zvyk, že když na místo vedoucího skladu byli dva uchazeči, přednost dostal skladník komunista. Nikde přitom nebylo zákonem nařízeno, že komunista musí být šéfskladníkem. Existoval však jistý ústavní paragraf o vedoucí úloze strany. Ten vrchní skladník s legitimací mohl být třeba i znalcem a mohl ve skladišti udělat pořádek. I tak bylo jeho jmenování k vzteku a kamarádi skladníci se mu za zády statečně pošklebovali.Je docela možné, že Milan Knížák bude dobrým šéfem Národní galerie a že v ní udělá pořádek. I tak je jeho jmenování problematické, a kdykoli ho teď člověk spatří, napadne ho něco o opoziční smlouvě, o jakýchsi tajných dodatcích a o odměně za umělcovu práci pro stranu. Profesor Knížák si z toho sice určitě nic dělat nebude, má totiž takovou hroší povahu, přesto mu ale nelze závidět. Diví-li se ministr kultury Pavel Dostál, jak někoho mohlo napadnout něco tak absurdního jako spojovat opoziční smlouvu s Knížákovým jmenováním, dělá ze sebe zbytečně naivu, neboť spíše by bylo divné, kdyby něco takového člověka nenapadlo. A i kdyby měl ministr Dostál pravdu a on rozhodl jen a jen s ohledem na Knížákovy odborné schopnosti, jak tomu máme věřit? Hned si totiž obsedantně vzpomeneme, jak byl profesor Knížák naštvaný, když mu uniklo křeslo v Senátě. A jsme opět na začátku bludného kruhu. Knížáka a Dostála totiž spojuje nejen jejich estrádní image, ale ještě více jistá smlouva. Je to skutečně absurdní situace. Vlivem rozparcelování politické…