Zkoušky z dospělosti

Minulost, vzpomínka, pieta - slova, která ještě dlouho po druhé světové válce budila v obou německých státech panickou hrůzu či alespoň pocity nevolnosti. Není na škodu připomenout, že první finanční kompenzace pro oběti holocaustu začala Spolková republika vyplácet až na základě značného tlaku vítězných mocností v roce 1952. Do té doby se Adenauerově vládě dařilo „úspěšně“ argumentovat hospodářskou obnovou země jako prioritou v poválečném vyrovnání. Za léta se však mnoho změnilo. Dokonce tolik, že lze s jistou nadsázkou o dnešním znovusjednoceném Německu říci, že je od konce války nedělí pouze doba delší než 50 let a 100 miliard marek, vyplacených na konta vlád či přímo postižených, ale i značné zaujetí vlastní minulostí.O tom, že osobnější historická sebereflexe zdaleka není ani dnes samozřejmostí, svědčí příklady zemí, které - byť se značně menší historickou zátěží - podstatně neochotněji otevírají své „třinácté komnaty“, a je-li potřeba, portmonky. Neslavné renomé nedávno zřízeného Švýcarského fondu pro potřebné oběti holocastu je toho více než výmluvným dokladem. Přes veškeré uznání, které německé aktivity na poli historického vyrovnávání sklízejí, přes veškerou důvěru, kterou si Německo u svých zahraničních partnerů získalo, a přes veškerý pokrok ve vztazích s Izraelem však u všech německých partnerů nadále přežívá pocit určité zodpovědnosti za další vývoj v Německu. Podstatu této „nezávislosti“ dnešního mocensko-politicky emancipovaného Německa sarkasticky…