Ústava se dá měnit příliš snadno

Profesor VOJTĚCH CEPL (61) absolvoval Právnickou fakultu UK a poté v letech 1967–69 studoval na Oxfordské univerzitě a na Michiganské univerzitě. Zabýval se obecnou teorií práva a právní sociologií, za minulého režimu se na fakultě věnoval bytovému právu. Po roce 1989 se stal proděkanem pražské právnické fakulty a členem legislativní rady vlády. Přednášel na mnoha zahraničních univerzitách, mj. v San Francisku, Chicagu a Georgetownu. V roce 1992 se významně podílel na psaní české ústavy a je obecně považován za jednoho z jejích tvůrců. V roce 1993 byl jmenován soudcem Ústavního soudu ČR (tehdy se vzdal členství v ODA). Je ženatý, oba jeho synové jsou právníci.

Čemu dáváte přednost: když je ústava posvátná listina, na niž se přísahá a o které se děti odmala učí ve škole, nebo když se chápe věcně a chladně jako dohoda, kterou lze v případě potřeby změnit?

Pokud to tak vyhrocujete, jsem raději pro tu první možnost. Hned vysvětlím proč. Ústava vyjadřuje pravidla, na nichž se lidé kdysi dohodli, že podle nich budou žít. Jazyk, historie, kulturní zvyky - tím vším se definuje národ. Ale vyjádření základních norem soužití v ústavě je podle mne pro jeho definici nejdůležitější. Kdo četl Konráda Lorenze, tak ví, že i vlci mají pravidla a předávají si je. A představte si: některé národy mají svá pravidla - třeba že smlouvy se mají dodržovat nebo že cizí vlastnictví je nedotknutelné - dokonce rády. Tak jako mají Češi rádi knedlíky…