Psal se rok 1975. Dojem z Dublinu nebyl nejlepší. Na každém rohu stála žebračka s netečným dítětem v náručí, ustaraní lidé spěchali ulicemi a nevěnovali pozornost prosebné dlani. Šumař opodál vyhrával na housle, hubené tělo se klátilo do rytmu, ale hrníček u nohou zel prázdnotou. Kdosi si stěžoval, že mu přes noc odmontovali od auta všechna kola a vycucali benzin. Při vší smůle měl ale štěstí: alespoň mu nechali auto stát na špalkách. Rozvojový svět, mohl si povzdechnout cizinec, ale bez příjemných stránek rozvojových zemí pod rovníkem. Irsko bylo už dva roky v Evropském společenství.Irsko po pětadvaceti letech se s tímto obrazem vůbec nedá srovnávat. Dublin je dnes elegantní evropské město, plné obchodů nabitých kvalitním zbožím. BMW nebo japonská terénní vozidla dokazují zámožnost svých majitelů a supermarkety snad nikdy nezavírají. Život tu prudce pulzuje, divadla dávají hry, o kterých se druhý den diskutuje v Londýně, restaurace a hospody jsou nabité ve dne v noci a společenské tempo si nezadá s pařížským nebo madridským. Vede mládež. Z deseti Irů je čtyřem pod pětadvacet let, což je dnes evropský unikát.
Všechno špatně
Veleúspěšné Irsko je pro nynější žadatele o vstup do Evropské unie, tedy i nás, velkou inspirací. Zvláště v čase, kdy se čeští politici začínají stále naléhavěji přít o to, zda usilovat o členství co nejrychleji a reformu státu pak dokončit uvnitř Unie, anebo nespěchat, zlepšit své zákony, ekonomiku a společenskou kulturu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
