Azyl v zemi Škipetarů

Neoholený padesátník posedává na hrubě sbité lavici a k uchu tiskne rozkřápané rádio. Jeden z obyvatel utečeneckého tábora ležícího sto kilometrů jižně od albánské metropole Tirany soustředěně poslouchá denní zprávy z Kosova. Kolem pobíhají se smíchem děti a na obloze se čas od času objeví americký vrtulník. Jinak je klid. Po měsících beznaděje jsou ale novinky o poznání povzbudivější. Miloševič souhlasí s podmínkami spojenců a slibuje odtáhnout z Kosova. Majitel tranzistoru o tom po zprávách živě debatuje s ostatními muži. Nálada je veselejší, ale žádné oslavy se nekonají. Srbskému vůdci zbědovaní Kosované nevěří. Stejně skeptičtí jsou zatím i humanitární pracovníci: definitivní návrat statisíců lidí do vydrancované, minami poseté vlasti se může protáhnout na několik měsíců. Největší humanitární krize poválečné Evropy tedy ještě nekončí.

Kukes - pětkrát více obyvatel

Na prašném dvoře před otlučenou patrovou budovou je živo. Za dirigování dospělých se tady řadí zástup dětí. Po chvilce zmatků jsou rozděleny do skupin a vpochodují do širokých dveří. Jsme v severoalbánském městě Kukes a pro tři sta padesát dětí zdejších běženců právě začíná po vynucené přestávce škola. Budova je volná (místní školáci už odešli na prázdniny), tužky a sešity dodaly humanitární organizace, učitelé jsou z řad uprchlíků. „Teď se tady budou Kosovani dva měsíce učit a potom se uvidí,“ říká nad dlouhými seznamy jmen albánská ředitelka. Kukes, ležící u přehrady v…