Stále stejný mezek

I kdyby letošní album Toma Waitse, nazvané Mule Variations, nebylo pozoruhodné vůbec ničím, už okolnosti jeho vzniku jsou výjimečné. Waits vyslal výmluvný signál, když po letech opustil velkého vydavatele (londýnský Island) a odebral se pod křídla nevelké kalifornské punkové firmičky Epitaph. O tom, že velký showbyznysový svět je tvůrčím muzikantům jednak protivný a jednak k ničemu, svědčí jednání mnoha cenných hudebníků: v poslední době se od velkých firem k vlastním stáhli mj. John Zorn, John Lurie, Jane Sibberyová, Ian Dury, ale třeba i popový idol Jon Bon Jovi. Waits nezaložil vlastní podnik, jen dal najevo, že víc patří mezi obskurní, nehvězdné umanutce. Mimochodem, vydavatele si Waits vždycky vybíral trefně: první firma se - v překladu - jmenovala Azyl, druhá Ostrov, třetí Epitaf.

Balady a jiné věci

Na Waitsovu novou desku se dlouho čekalo: od Bone Machine (1992) vycházela jen hudba filmová (k Jarmuschově Noci na zemi) a divadelní (The Black Rider pro Boba Wilsona), případně kompilace. Radost, že Waits vůbec něco napsal a vydal, se jistě odrazila i v recenzích: ty české bublají v superlativech („Waitsovo nejnovější album je s naprostou určitostí i jeho nejlepší“ - český Rolling Stone), americké se naopak nechtějí nechat strhnout („příliš mnoho balad tu zní jako Time“ - americký Rolling Stone).Je fakt, že na Mule Variations nic revolučního do uší nebije. Není to Waitsova přelomová deska, jako byly propracované Blue Valentine,…