Za květnového úplňku (letos 29. května) oslavují každým rokem miliony lidí zejména v některých asijských zemích narození, procitnutí i konečné vyvanutí (vstup do parinibbány) Siddhatthy Gautamy - Buddhy. Zájem o Buddhovo učení, které vzniklo zhruba před 2500 lety, dodnes přetrvává a roste, a to i na Západě. Nejautentičtějším pramenem informací o Buddhově učení i životě je Pálijský kánon, dílo nesmírně rozsáhlé, v němž se sice mnohé věty a pasáže opakují, ale o Buddhovi se z něj dozvíme podstatně víc informací než z evangelií o Ježíšovi nebo z Platonových dialogů o Sokratovi. Většina textů Pálijského kánonu má vyprávěcí ráz, přičemž hlavním aktérem hovorů nebo příběhů je Buddha, někdy jeho mniši a spíše výjimečně nějaká mniška.Po letech asketických meditací a posléze po dosažení nibbány (procitnutí), charakterizované samotným Buddhou jako vyhasnutí chtivosti, nenávisti a klamu, asi šestatřicetiletý Siddhártha váhal, zda mu vůbec přísluší svou nauku (dhammu) předávat ostatním, ale bůh Brahma Sahampati ho ujistil, že to má smysl pro dobro bytostí.
Vztah k bytostem
Pro Evropany, odchované biblickou a antickou tradicí, je nezvyklé, že Buddha vůbec nepovažuje lidi za něco vyššího a důležitějšího, než jsou ostatní bytosti či tvorové. Ani by ho nenapadlo usmrtit fíkovník, protože na něm zrovna není ovoce, nebo vyhnat zlé duchy z jednoho nebo dvou posedlých lidí do vepřů, kteří by se pak utopili v jezeře. V severoindické džungli, plné jedovatých hadů,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
