Prvotina spisovatelky s Downovým syndromem

Puzení dospívajících vyjádřit prózou či veršem jedinečnost svých prožitků bývá obvykle zrádné, neboť zkušenosti jedinců se v tomto věku příliš neliší a málokdo je dokáže vyjádřit opravdu osobitě. Útlá prvotina jednadvacetileté Denisy Střihavkové však rozhodně stojí za přečtení. Zkušenost, kterou čtenáři zprostředkovává, je mimořádná, zobrazení autorčina vnitřního života budí úctu a text je pozoruhodný i literárně.Denisa je postižena tzv. Downovým syndromem, dříve by se nekorektně řeklo, že je mongoloidní. Její texty přitom obsahují většinu běžných motivů, jaké najdeme v dívčích deníčcích - řeší v nich svůj vztah k rodičům, prarodičům i sestře, sní o chlapcích, zaznamenává své úspěchy i zklamání, vzpomíná na zážitky v dobré partě i na knížky a televizní seriály, které ji potěšily. Její cítění je vlastně až banálně normální. Když podrobně popisuje rodinnou oslavu vánočních svátků, zaznamenává s přesností etnografa, jak se v tuto dobu chová valná většina českých domácností. Mazanější literát by usiloval o nějaké ozvláštnění, Denise však stačí už jen to, že píše. Skutečnost se u ní vyjevuje ve své všední pravdivosti, úhel pohledu z ní však činí cosi exotického. Nejzanedbatelnější zážitek se pro autorku stává kouzelným dobrodružstvím a svět je nádherným místem k životu. Bezelstnost snahy dospět vlastním přemýšlením k správnému názoru, odzbrojující naivita, upřímnost a odhodlání žít pokud možno naplno - nenazval by něco takového Šalda „jitřním viděním“?Působivý je i Denisin…