Plánovaný comeback režiséra Vojtěcha Jasného (nar. 1925), zahájený premiérou jeho nového filmu Návrat ztraceného ráje, na nějž navázaly přehlídka jeho tvorby v pražském kině Ponrepo a vydání knihy Život a film, byl po téměř třicetileté emigraci očekáván jako ojedinělá událost. Kromě imponující režisérovy vitality však zanechal i neskrývané rozpaky nad vzniklým dílem.Strohý verdikt o uměleckém nezdaru Jasného realizačně náročného česko-amerického projektu je při vší nestrannosti a případné lítosti přece jen zjednodušeným soudem. Při vší úctě ke klasikovi české kinematografie (či spíš kvůli ní) však nelze považovat za důstojnou ani kritickou benevolenci. Odhlédnuto od jakéhokoli hodnocení má Jasného film v jeho filmografii svou závažnost: je vyústěním celoživotního, hlubinně zakódovaného tématu - domova a rodných kořenů, k nimž v průběhu tvorby, české i exilové, cílevědomě směřoval a které, jak sám řekl, nalezl především sám v sobě.S osobním, autobiografickým nasazením uskutečnil svůj umělecký návrat domů jako rajskou vizi, po dlouhá léta s láskou i hořkostí pěstovanou. Jasný se ani nesnažil vést s touto vizí zápas, přemoci ji nebo dát do kontrastu s jejím reálným předobrazem. Vykořeněný „dobrý rodák“ - řečeno starovlasteneckou mluvou - se navrací k Matce zemi, která ho kdysi macešsky odvrhla a jíž on teď s dojetím velkoryse odpouští.
Vize a skutečnost
Jakkoli nelze Návrat ztraceného ráje poměřovat s Jasného stěžejním dílem Všichni dobří rodáci …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
