Být při tom

Je trochu zvláštní vítat vznik filmového festivalu, když jeho náplní je promítání snímků, jejichž tématem není nic jiného než různé podoby bezpráví a mučení, zoufalství a bídy. A je také zvláštní přát takovému festivalu dlouhá léta, úspěšné příští ročníky a mnoho dalších filmů s podobně zajímavou tematikou.A přitom jen asi o málokteré kulturní, natožpak filmové akci posledních let stojí za to říct, že je tak spjatá s dneškem, tak k němu mluví, je tak potřebná a námětově nevyčerpatelná, jako o té, kterou v minulých týdnech dala dohromady nadace Člověk v tísni: o festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Nápad bosenského exulanta Igora Blaževiče (potvrzení toho, jak cenní a obohacující jsou v našem „národním státě“ lidé, kteří jeho jednobarevnost znečišťují) promítat ve čtyřech pražských kinech po tři týdny filmy vyloženě neoddechové a angažované nejenže nezkrachoval na nezájmu publika, ale naopak založil tradici, kterou by Praha určitě neměla opouštět. Je skvělé, že vedle nejrůznějších pitomostí, jako je každoroční vyřvávání slávy po výhře v jednom exotickém kolektivním sportu, tu vzniká ještě něco jiného: třeba tento filmový festival, který je cílevědomě kosmopolitní, tedy světoobčanský, a který je sebevědomě politický a angažovaný. A je skvělé, že taková akce dá dohromady diváky, jejichž zájem na promítaných filmech nemusí být v první řadě filmový, nýbrž je především solidární.Filmy, které se na tomto festivalu promítaly, totiž rehabilitují smysl…