I stroj si umí dupnout

Minulou středu sledovaly asi tři stovky diváků vystoupení „slavného australského kyberumělce“, jenž své občanské jméno Stelios Arcadiou zkracuje na pádnější Stelarc. Vedle četných plakátů je avizovaly kultovní časopisy jako Živel nebo Exit, a publikum se asi i proto skládalo především z mladých lidí, kteří se zajímají o alternativní kulturní scénu a za nezvyklé zážitky jsou ochotni slušně zaplatit. Lístek stál dvě stovky. Ačkoli představení Exoskeleton, tedy Vnější kostra, mělo začít v osm večer, do pochmurného prostoru národní krypty v Praze na Vítkově se vpouštělo až ve čtvrt na devět. Uprostřed sálu stála na šesti kovových nohách asi třímetrová konstrukce opředená spoustou kabelů a za ní viselo promítací plátno s jejím nehybným obrazem. V půl deváté se objevil umělec, mladistvě vyhlížející, olysalý padesátník v černých kalhotách a tričku. Dlouhé minuty stál beze slova nehybně proti stroji, jako by jej chtěl zhypnotizovat, ale možná pouze sledoval, jak se v publiku stupňuje napětí, aby vystihl ten pravý okamžik zahájení produkce. Reklamní články slibovaly ohromující zážitek, který „jistě pobaví, ale možná i navede k novému nahlížení na člověka a jeho dále odkrývané možnosti“. Stelarca představily jako předního reprezentanta body artu, uměleckého směru, v němž se hlavním materiálem kreací stává vlastní umělcovo tělo, a připomněly nejznámější Australanovy tvůrčí činy: nechal se kupříkladu nahý zavěsit nad rušnou ulicí na háčcích vbodnutých do kůže, jindy byl v galerii…