Páteční návrat českého premiéra a jeho početného doprovodu z několikadenní návštěvy Ruska, Kazachstánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu ukončil akci, jež vyvolává v emocionální atmosféře vybuzené nálety NATO na Jugoslávii přinejmenším dvě otázky. Byl na ni vhodný okamžik? Jaké výsledky přinesla?
Ruský postoj se vyvíjí
Při hledání odpovědi musíme mít na zřeteli předem avizované hospodářské motivy návštěvy i politické souvislosti. Jinak se totiž dostáváme do zdánlivě neřešitelného problému: premiér nového člena NATO odjel v době, kdy Aliance válčí proti suverénnímu státu, do metropole tradičního spojence tohoto státu, notabene bývalé supervelmoci. Na paměti pak musíme mít i další věci. Za prvé: Rusko neustále odmítá rozšiřování NATO, ač mu není s to zabránit. Za druhé: usiluje o ukončení náletů a politické řešení nynějšího konfliktu v době, kdy členské země NATO hodlají pokračovat v řešení silovém.Takto vypadá problém ve svém aktuálním průřezu. Existuje však i jeho dynamika. Jestliže 2. dubna, týden po zahájení náletů, řekl ruský velvyslanec v Česku Nikolaj Rjabov v interview pro Český rozhlas, že Praha jako člen NATO nese přímou odpovědnost za vojenskou agresi proti Jugoslávii, nereagoval o nic emocionálněji než představitelé ruské vládnoucí elity. Ti byli zahájením akce příliš překvapeni a dotčeni, aby mohli od samého počátku jednat věcně a racionálně. Připomeňme jen výroky prezidenta Jelcina či premiéra Primakova, kteří v první reakci podpořili…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
