Co není, může být

Před dvěma lety, na počátku roku 1997, byly noviny plné úvah o společenské krizi. Tehdy bylo na místě varovat před hazardováním s tak vážnými pojmy, které v sobě mají sílu sebenaplňujících se proroctví. Nyní se zase hovoří spíše o krizi ekonomické a na tu společenskou se jakoby pozapomnělo. Jenže kromě propadu ekonomiky a čím dál otrávenější veřejné nálady se skutečně děje ještě cosi jiného: mění se hodnoty, které ovládají lidskou činnost. Mění se přitom směrem, že případnou společenskou krizi odvrátit nemohou, spíše ji přivolají.

Ve vyjetých kolejích

Výkon ekonomiky lze přesně vyčíslit, zisky a ztráty v politice jsou rovněž vcelku přehledné, naopak „společnost“ se dá těžko uchopit. Mlhavost její definice dokonce může vyvolat v některých lidech přesvědčení, že společnost ani neexistuje, že jsou tu pouze jednotliví občané a jejich pragmatická zájmová spojenectví. Jenže i nositelé takových názorů musí připustit, že většina lidí se řídí obecnými náladami, a nese tedy v sobě jakýsi dobový étos společenství. A dokonce pro své jednání přijímají lidé podněty či vzory zvenčí a podle nich si nastavují mantinely přípustného chování. A o to právě jde.Postkomunistická společnost je velmi citlivá zejména na příklady přicházející shora. Jednak si lidé z minulosti navykli, že je někdo řídí, jednak byla „naše revoluce“ pojednána hlavně jako výměna elit a procedur, nikoli jako změna způsobu myšlení a chování. Opoziční smlouva, která reprezentuje současnou…