Krize v Jugoslávii nezačala 24. března, kdy letadla NATO poprvé vzlétla k bombardování srbských cílů. Táhne se již deset let, či lépe řečeno už od roku 1912, kdy bylo Kosovo odděleno od vznikající Albánie. Dobývání Kosova srbskou armádou doprovázela řada neobyčejně brutálních masakrů, což pochopitelně ovlivnilo vztah albánské menšiny k novému státu. Zcela vážně míněné plány navrhovaly už v meziválečné Jugoslávii masové vysídlení Albánců do Turecka prostřednictvím teroru četnických skupin. Značně odlišná a uzavřená albánská společnost reagovala nedůvěrou k čemukoliv srbskému, a pokud dostala příležitost (jako za druhé světové války), snažila se Srbům teror oplatit. Vzhledem k principu neměnnosti hranic se Albáncům v době rozpadu Jugoslávie odepřelo právo na odtržení. Jako by se zapomnělo, že porušením principu neměnnosti hranic vzniklo v tomto století třeba Československo, Polsko, Finsko či Litva. Nakonec nevydařené manželství Srbů a Albánců stejně končí ošklivým rozvodem. Zda to bylo nutné, co všechno k tomu vedlo a co může následovat, je otázka pro odborníky z různých oborů, kteří mají jedno společné: zájem o Balkán.
Dům rozdělený nenávistí
Radan Haluzík, sociální antropolog se zaměřením na Balkán a Kavkaz
Hodně se zdůrazňují kulturní rozdíly mezi Srby a Albánci v Kosovu. Je ale důležité říct, že k jednomu zcela zásadnímu rozrůznění už tak dost odlišných společností došlo právě v posledním desetiletí. Jde o sociálně-ekonomické…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
