Před tváří vesmíru

Snad žádný český básník posledních padesáti let neprožíval svět tak intenzivně a v tak širokém záběru jako Ivan Diviš, žádný tak vášnivě nečelil jeho křečím a obludnostem. Jeho poezie je leckdy strhující, ale málokdy příjemná. Valí se na čtenáře jako mocný proud dramatických obrazů a vypjatých citů, zneklidňuje, burcuje a provokuje. Zdrojem její energie se často stává bezmezný vztek. Ten jistě patřil k básníkovu temperamentu, ale zároveň přiměřeně vyjadřoval ducha doby.

Přízrak katastrofy

Když Diviš roku 1947 vstoupil do literatury první sbírkou básní, byla ještě v čerstvé paměti válka s holocaustem i poválečnými etnickými čistkami a lidstvo si teprve začínalo s hrůzou zvykat na přízrak jaderné katastrofy. Básník vyrůstal v solidní měšťanské rodině a na pražské filozofické fakultě stihl ještě získat kvalitní vzdělání. To však už nemohl završit doktorátem a v následujících letech jako příslušník „poražené třídy“ naplno vnímal apokalyptický rozměr komunistického teroru. Poezie, k níž se tehdy upnul, se mu nestala žádnou Epikurovou zahradou, žádným klidným útočištěm, ale terénem pro gerilový boj ducha s přízemností, tupostí a zlobou světa. Odtud pochází Divišův často až přepjatý nárok na básnické poslání. Blízký mu byl podobně bojovný Deml, spirituální Reynek, temný Holan, avšak senzuály typu Seiferta či Nezvala z poezie vykazoval stejně jako důvtipně experimentující modernisty. Po roce 1960 vydával Ivan Diviš snad každoročně novou básnickou sbírku a v nakladatelství Mladá fronta měl mimoto jako redaktor na starosti mladou poezii. V deníkových záznamech z oné doby najdeme častá proklínání nehodných básnických adeptů, pamětníci z jejich řad však vzpomínají, že se jim věnoval s mnohem větším osobním zaujetím než jiní redaktoři poezie. V srpnu 1969 zvolil exil a bezmála čtvrtstoletí prožil v Mnichově jako pracovník Rádia Svobodná Evropa. Po listopadu 1989 mu v Čechách opět začaly vycházet sbírky básní a velkou pozornost budil i na mediální scéně razantním odsuzováním pokleslých domácích poměrů. S mimořádným ohlasem se v roce 1994 setkalo vydání jeho deníkových záznamů Teorie spolehlivosti (předtím vyšel v exilu jen krátký výbor). Rok nato přesídlil zpátky do Čech.

Dvě vize smrti

V úvodu sbírky Verše starého muže, která vyšla loni, Diviš věcně uvedl, že jde o jeho předposlední knihu. Letošní svazek Češi pod Huascaránem tedy zřejmě pokládal za básnické finále, i když jeho tvůrčí živelnost budila pochyby, zda se skutečně dokáže od psaní odpoutat. Věštba se bohužel naplnila náhlým úmrtím. Básník sám opakovaně psal o svém prorockém nadání a dokládal je mimo jiné působivou skladbou Thanatea, v níž čtrnáct měsíců před 21. srpnem 1968 předpověděl vpád ruských vojsk a následnou mravní bídu normalizace. V poslední básnické skladbě o tragickém osudu české horolezecké výpravy v Andách předkládá dvě vize smrti. Nejdřív náhodně zahyne jeden z horolezců, když nešikovně uklouzne na bezvýznamném pahorku, pár dní poté zavalí celou výpravu obrovitá lavina. Diviš věnuje větší pozornost smrti jedince, vžívá se do něj, líčí jeho předsmrtné prožitky a rekonstruuje i cestu do záhrobí. Tato smrt má lidské měřítko, je trochu groteskní, trochu absurdní, ale pořád ještě pochopitelná, normální, provázená pietou a pohřebními obřady. Jejím osudovým, nadlidsky grandiózním pozadím se stane živelná katastrofa, která pohřbí celou výpravu. Vizionářský ráz této silné skladby dává tušit, že ji autor rovněž pojímal jako básnické proroctví. Poezie Ivana Diviše ohromuje výmluvností, rejstříkem a intenzitou emocí, bleskovými zkraty mezi humorem a zoufalstvím, mezi duchovním vznosem a sprosťačením, mezi neukojitelnou pýchou a drtivými sebeobžalobami. Citový rozmach poněkud zastírá Divišovu neobyčejnou intelektuální zvídavost. Jeho básně jsou mimo jiné i komentářem k současnému stavu lidského poznání, a to nejen v humanitních oblastech, ale třeba také v přírodních vědách. Svým způsobem jde o krajně subjektivní pokus zachytit co nejpřesněji tvář světa i vesmíru. Není básníkovou vinou, že se mu ukázala v tak hrozivé podobě.